Aleška Čeňková uvedla magickou výstavu Pavla Štýbra



Štýbr Pavel výřez foto autorJednou mě pozvali do Galerie na rohu. Opravdu sice prosperuje v budově na kraji plzeňského Náměstí Republiky, ale toho Petra Nárožného z ní dělávám leda já. Laciná to reklama, viďte! ONA SAMA si ovšem vždycky a odpovědně říkala Galerie města Plzně.

 

 

 

Léta ji vedl malíř a pedagog Václav Malina, dnes o ni a její úhledné prostory dbá ředitelka Zuzana Motlová, respektive také lektorka (na částečný úvazek) Aleška Čeňková.

 

Ve čtvrtek dne 22. února 2018 mi bylo čirou náhodou vizionáře zrovna devatenáct a dotyčná lektorka uvedla komentovanou prohlídku výstavy Pavla Štýbra (nahoře na snímku) Světlo na příděl. Jenom momentík po sedmnácté hodině se ujal autor a Mistr Invence slova sám, i když s menší kadencí. I chci Ti, Pavle, odsud z blogu Literárních novin vzkázat, že tebou generované artefakty - včetně všech těch obrazů a soch - jsou s výjimkami NOVOU ve tmě, a to nikoli pouhou NOVOU televizní. Osloví navíc taktéž děti, a to děti ve věku od roku až do sta let.

 

Ale máloco bývá zadarmo a tak jsou některá zde přítomná výtvarná díla nakonec nejlépe reflektována tvými výklady. Tvou „bohovskou" interpretací. Až pak mají milion grádů, když se mezi nimi rozmáchneš i fyzicky. Ale to přeháním.

 

Komplexní zážitek z prohlídky se nicméně blíží snad jen pohledu na onen nedávný vítězný den Ester Ledecké (24. únor). Ale my nelyžujme a sestupme i bez prkna upraveného k jízdě a i bez brnění až do nijak nezasněženého podzemí, kde to zvoní smíchem múz a kam´s, Pavle, nechal hrdě umístit hold Boganu Hrabalovi. Alias vzpomínku na socialistickým státem placeného Hanťu lisujícího knihy do papírových krychlí.

 

Jak asi víte, nebyl-li v těch dřevních časech Hrabal zrovna u Bondyho a něco dočetl, upustil výtisk (tam ve Spálené ulici) rovnou do srdce budoucího balíku. A lisoval a lisoval. Někdy snil, že slisuje i sebe. A každé literární dílo bylo tak obemknuto a jednou provždy světu skryto. Nietzsche. Nerval... A pak? Hrabálek snil, jak to dílo literáta putuje ovčáky z luk naprosto neviděno lepou českou kotlinou. Na palubě vlaků. Krása! Ne? I surrealistův rozmar, přičemž doktor Hrabal (alias Hanťa) to samé prováděl s obrázky. I ty chirurgicky zašíval dovnitř do balíků a tu sekvenci netradičního života líčí v nejlepší své knize.

 

„Jak se, Ivo, vůbec jmenovala?" naklonil se ke mně poněkud unáhleně Pavel co člen zkušební komise.

 

„Příliš hlučná samota," vysoukal jsem z hrdla po pauze, během které jsem očima pátral po lektorce. Pomohla by mi? Ano. Ale co to? A vida. I sám jsem vzpomněl na ještě něco kloudného. A už držím puk a sypu ze sebe: „A je i jiná knížka a já ji četl už dřív a je to kompilace dvou textů. V tom druhém je Boudník. Tu jedině původně povolili, tuhle kompilaci (tenkrát), a jmenuje se Kluby poezie."

 

Trefné? Nevím, nicméně právě poezii Pavel umí, a to vybroušenou, a dávno, dávno okolo sebe už stvořil auru něhy i sluníčko. A hle, přišel a viděl a... Zvítězila. Galerie.

 

Její útulný prostor, i když vystrčený do rohu. I nechť se taktéž díky Pavlu Štýbrovi stane klubem poezie a slyšme, jak recitoval vlastní básně, a to takřka u každého ze svých výtvarných děl. Kofr, machr a číman a já byl jedním ze svědků. Ejhle, co tu máme. A to zde se Pavel činil jak otrok Aladinovy lampy a zasahuje teď naše čidla emocí. Co víc? I jeho verše vždy korelují s obrazem či sochou a „krásné," řekla zpola bezděky přítomná lektorka a v tomtéž momentě jsme si vespolek uvědomili, že je Pavel koneckonců schopnější než Trump a Zeman dohromady. Čímž ale netvrdím, že „Miloš" už nezvládne hovořit pěkně dlouze spatra. Zvládne. Ale skoro jen se zaobírá politikou a nanejvýš ještě tak citacemi. Není to málo, nicméně u Bohem líbaného Pavla ty samé kvality vykutáme ve verších. I on je chrlí spatra. A co ještě víc? Je mistr, jenž se nebojí chyb, a každý přeřek s úsměvem překročí. Jde dál a umí snad i Giocondin úsměv a vysvětlí sebešílenější aspekty své vlastní výstavy.

 

A ne? I sestoupili jsme - včetně jedné Beatrice - po úzkých schodech do podzemí a řeknu vám, je tam chladno i šero. Přesto taky pod galerií bylo pojednou krásněji než na pláži, i cítili jsme se, jako když to v hokeji natíráme Kanadě. Anebo i Rusku a všem. A exponáty? Sem zapadají. S prominutelnými výjimkami.

 

To zapadání přitom nijak nepřipomíná odchod sluníčka, to mi věřte, a kdepak, Pavlovy suverénní výtvory možná jdou na nervy nějakým ďasům temnot, ale jinak i beze slov vyprávějí o soudobých strastech světa. Snad do té nárožní galerie patřily vždycky, anebo takový dojem máte, a podobnými výstavami přece nepopíráme talent Vincenta van Gogha či Josefa Brožíka či Josefa Lady! Ni umy veškerých realistů. Umění přece nemá mít hranic, anebo ano, ale jen ve směru cesty ke kýči. Tam nechť se zarazí a před potvorami, ale tady, na výstavě Pavla Štýbra se kýč „vygúglit" nedal, to rozhodně nikoli; ani kdybyste se rozkrájeli v nudličky chleba.

 

A jistě, na dlaždicích mučírny tam dole leží dokonce portréty Disneyho myšek, ale jsou jen odpovídající součástkou kompozice Empire State Building, která adekvátně vzdává hold Andy Warholovi. A jak jsem Andyho znal, sedělo by mu to!

 

Vzhůru však a zpátky do přízemí, kde zaujme i sál s fotkami lidských hlav.

 

Není jich bohužel dost, nicméně ty kebule jsou veledrze zachyceny jako před střelbou do týla. Některé mi navíc hned připadaly povědomé a ukázalo se, že právem, a přítomný Vašek Malina se tedy postavil vedle té nejhezčí. I zatleskali jsme mu. A tu jsem všechno pochopil.

 

I vy přece dávno chápete. A „V rohu" mají koneckonců k vidění i hlavu básníka Josefa Hrubého (loni bohužel zesnulého), anebo Pavlova přítele-bezdomovce, jehož jen částečně lysá lebka svědčí o zhojené, byť dobře zašité ráně. I tenhle nebožák už k nám bohužel shlíží z nebes. Umrzl, patrně opuštěn a zrazen kamarády, a tak zůstal jen uměleckým dílem. Nu, a veškeré hlavy Pavla Štýbra jsou barevné a mám pocit, že posléze budou náležet k snímkům vysoce ceněným – a nikoli jen mezi sběrateli.

 

Ti ostatně ocení i Pavlovy obrazy, užívající co vzorek kostkované dělnické ručníky, a snad se rádi proletí v družici skrz fascinující kosmy teček i trychtýřem hvězd i kolizí zamilovaných motýlků. A Pavel? Ten tam stál jako kníže před jedním z takových obrazů a bezelstně přiznal, že na něm s přestávkami pracoval půl roku.

 

Prohlídky se nezúčastnilo zrovna málo lidí, i když já je nepočítal, a Pavel byl i proto šťasten. A někteří návštěvníci dokonce závěrem zapsali své dojmy do otevřené knihy, která teď zůstává k dispozici u Zuzany v šestém šuplíku. Ale slova nemohou stačit tam, kde nestačí ani snít. I lektorka Aleška proto fotografovala a například také momenty, kdy si studentky dělaly poznámky do notýsků. Jak jen byly oddány výkladu, anebo nejméně jedna, a v některých momentech jejich postoje s rozevřenými sešity mohly dokonce připomenout známou „gardu" obklopující nebezpečného Kima. A ne, Pavel nepopravuje rodinné příslušníky jako Kim a naopak ví, co je citový vzlet. A co nadsázka. V jednu (ha hou) chvíli se pak s klidem Brita dokonce prohlásil za Číňana. A není to žádný zteřelý byrokrat a sedělo to. I v rámci hvězdného programu Apollo. Ač osobně dobře vím, že Pavel NENÍ pravý Číňan!

 

Není jím rozhodně o nic víc, než je lektorka této galerie (dejme tomu) Keane Reevesem.

 

Bodrý, zkušený, občas rozmáchlý, ale skromný, vnímavý a úplně střízlivý Pavel nás prováděl důstojně oblečen a dělal to spontánně, vtipně a někdy až rozmarně. Zůstávali jsme povětšinou až podivně vážnými vnímateli a při podobných příležitostech to podobně chodí a nic na tom nemění (a to vím s jistotou Edgara Poea) ani momenty recese, která do podobných expozic jednoduše taky patří, po ránu i navečer. Nežijeme totiž jen uměním sfér a v jistých chvílích jsme si tudíž mohli pro srovnání vybavit třeba i určitá výtvarná díla Ivana Mládka či dokonce Milana Knížáka. I je totiž něco můstků se Štýbrem propojuje a kulturní systémy neadorují jen falešné elity a zrovinka tak někdy počítají s rovnováhou mezi názvem díla (jeho literární část) a dílem vlastním (část výtvarná).

 

„Už tu ale bylo všechno," jak úvodem říkala Aleška Čeňková, a tak lze i jméno artefaktu obměňovat ještě v průběhu času a záměrně mást. A koneckonců smí uměleckou roli sehrát i omyl a podobnou šanci by měli dostat i návštěvníci sami.

 

A tak se to stane a pojednou zjistíme neuvěřitelné. Pavlovo je skutečnější než svět a my sami jsme jen droždí. Jen do pravého kosmu trapně nakukujeme, a to každý z vlastního Marsu. A v náhlých vnuknutích máme pak povoleno i nadělovat vlastní jména některému z Pavlových pláten - a divu není, že tu jsou náhle i plátna Moři, i Rakety, i Plody žen, i Domečky na útesu, i Zlaté kadluby bank, i Sněžné pláně, i Zamřížovaná okna. Ale abych Pavla konečně i krapet uzemnil, upozorním, že svá díla v prostorách galerie osobně nerozmisťoval a že tu šanci přenechal plánům kurátora Michala Pěchoučka. A udělal dobře, i když bych sám za sebe vyslovil rád i nějakou tu výhradu. Hlavně k pár přehnaným prolukám.

 

Největší podle mě zůstala v místnosti s bleskosvodem, stolky, čelním sklem „ze Sarajeva" a Spejblem a Hurvínkem pod skleněným příklopem. Ta socha však, pravda, možná celou místnost zasluhuje a musíme jen být jako diváci lidmi historické paměti a vědět, že obě loutky za války tvrdly zajaty na Gestapu. Asi jako v neblahé pohádce. Utekly sice, na to si také maně vzpomínám, nicméně utéci se jim povedlo pouze v nějaké Wenigově knize.

 

A Pavel Štýbr? Vystavoval mnohé zde přítomné obrazy už i jinde a uspěl a vícekrát. Je básník, ale pustil se jako na nějaké vlně i do výtvarných hepnningů. Udělal to ve šťastné chvíli na popud Václava Maliny a popud byl dobře míněn. Za trapas i proto považuji, když někdo, koho tu nechci jmenovat, ukáže prstem na konkrétní Pavlovo dílo a označí je za „pouhou provokaci".

 

A ano, jistě, i provokace nechť funguje co bytelná součást každé podobné expozice! Ale jde o to, že právě provokace vypoví víc o nás než o autorovi, který říká: „Tady je Pavlovo. Sám někdy nevím, co jsem stvořil, a tím spíš interpretujme. A nesuďme. A povolme uzdy, nechme se unášet na koni a definujme jen srdcem." A schválně se Pavel zastaví tak, abychom už náhle neviděli na popisku, a když nám potom přece prozradí, co vyvolil za název, s klidem dodá: „Ale to hlavní slovo v titulu jsem si vymyslil." Inu, spisovatel.

 

Pokorný možná k nebi, nicméně i samostatný bůh. A podobné výstavy nikdy nezaujmou „lidi uprostřed".

 

Nebo jen málo z nich. „Lidí uprostřed" je, pravda na světě už od jeho vzniku nejvíc a nepřicházejí na výstavy ani do někoho zamilovaní, ani už vypreparovaní a mrtví. Ne. Jim totiž už nemůžeme pomoci. Ale podobně průměrní s námi v ten čtvrtek v GmP nebyli; a pokud ano, brzy se i oni vzrušili a zamilovali.

 

Podobná expozice má totiž moc. I tu, že ani nemusí nasazovat jakkoli přímočarou erotiku, a přece působí svěže a soustředěna v bodu. Je to i tunel, kterým jdete a jdete a nedrhne to; a když se rozhlížíte po plátnech a po sochách, cítíte své srdce. Jde taky a v galerii má hrát tichá hudba. Na tu ovšem u Štýbrů zapomněli.

 

Nevadí. Vymyslíme ji sami a obcházíme jádro výstavy jménem Král je nahý. Aneb Ty Nejnovější Šaty Čínského Mandarina. A ne že by Štýbr kterýkoli exponát podobně čínsky pojmenoval, ale souhra věcí, jež vystavuje a jež nechal Pěchoučkem instalovat, říká, že je císař opravdu obnažen, ale jde právě i o to – a pouť do ještě ryzejšího ráje obraznosti.

 

A nejsme tedy rozčarováni, nejsme zklamáni a jen blbec vidí tunelem obraz jako čárku, když je v realitě stejná čára pramen světa.

 

Lektorka, která v této galerii zpola vědomě využívá i své exotické charisma, nás nakonec pouštěla po jednom ven. Do chladu. „Já totiž dělám klíčníka," říkává a působí svěže; je jí teprve nějakých devětadvacet. S čísly lze, pravda, házet.

 

Ale dobrých osmdesát procent absolventů naší prohlídky vypadalo po té hodině a půl mámení podobně elektricky. A chlapi, ti byli jako po vynalezení nového piva, a ženské, ty byly jako Elektry i Ester Ledecké dohromady. A Hrabal by stejnou expanzi popsal lépe. Chvála mu na nebesích a nechť zůstane i Pavlem Štýbrem, který připomněl, že se jinak živí vyklízením bytů. A tam v podsvětí pod nárožní galerií, okolo níž sviští tramvaje číslo jedna a dvě, mi doteď připomíná Hanťu a všichni jsme dětmi a šťastni, když nás paprsky zasáhne magická výstava tohoto typu. A nikoli, neměl jsem na odchodu problém ani s tím, že by snad expozici mohl nějaký létající talíř přenést až do Číny. Naopak. Já i každý jsme odhalili vlastní potenciál a jistěže miluji i Lhotáka či Nepraktu, ale teprve při podobných příležitostech jako tato pochopíte, že umění má asi tak trilion fazet.

 

Tou jednou základní je řemeslo (dělané dobře a s rutinou) a ještě jinou fazetou je jen o málo mělčí tok téže řemeslnosti, avšak fantazie jsou přidány celé přeplněné káry. A u takového tvůrce, páni, koukáte i za roh. A dokonce sám dvouletý Leonard, tj. vnuk Václava Maliny, byl atmosféričností večera v Galerii zasažen. Tak moc, že ani chvíli nebrečel. A kdo ví? Možná to byl právě on, kdo z Pavlova díla pobral za vyhrazený čas maximum.

 

A pozdní odpoledne končí a okolo Galerie se stmelují tmy a popřít nelze, že jsem kritik malinko zaujatý. Lkám, ale jsem nakloněn dotyčné galerii. Nebo ji přímo miluji. Štýbra zrovna tak musíte mít rádi, vždyť je eso es. Má primát v řadě věcí, i když to ani řádně neví, a Malinův plán jednoduše vyšel. Pavel se už přetavuje, již se dolaďuje a možná už se přetavil zcela. Vždycky to byl dobrý recitátor a nenapodobitelný básník a teď je, haj hou, i brilantní performer.

 

Nejen od zmíněné už A. Čeňkové znám přitom kvanta lidí, kteří by mu jen za tuhle výstavu zaplatili tolik, až by mohl dva roky cestovat po Japonsku. A možná už by ani nemusel do nejdelší smrti dělat nic - a jen by ležel u Boleváku a telepaticky by křísil svého zesnulého kamaráda. A manželku by již předtím ověsil náušnicemi, ale... Ale opravdu by chtěl Pavel někde usnout tak jako jeho kamarád-bezdomovec? I když bohatý? Opravdu by chtěl jen chroupat zrníčka z hroznů a chrupat jak Říman. Na vavřínech? S jistotu vím, že ne.

 

I z pecek by totiž vytvaroval sochu. A tu další z platných bankovek. On není žádný Dalí a není Bosch, ale český Warhol takřka je. A zaručeně pábitel. On perlu najde v každé zřícenině a zůstává čistý a upřímý, ale i odolný. Disponuje neskutečnou obrazotvorností a přívětivou odvahou. Geniální ještěr a kloudný to jeseter výtvarného života, řekl bych v nadsázce.

 

Zajděte do 25. března na tu výstavu! I když... Neseženete-li zrovna Alešku Čeňkovou či přímo Pavla, kteří by vám podali patřičný výklad, nebude to nikdy zcela ono. Ony jsou totiž i výstavy, které žijí mlčky, a toto jest jiný typ. Zde vše ožije ódami a slovem Mistrovým, anebo si musíte interpretace ordinovat sami. Podobné expozice vás ale rozhodně nenechají v ulitě a naopak prolnou zdmi až ven z galerie. Vy sami jste náhle celým tepajícím lidstvem a ten, kdo se ostýchal a kdo zapomíná řeč, taky nezůstane sám. Právě Pavlovi byste měli podat obě ruce; je génius těch forem, které jste hned za rohem určitě nečekali, a tak vás polapí. Několik Sebevědomých instalovalo v Plzni opravdu fajn výstavu. „A dobrá kniha je taková," řekl jednou Hrabal, „kterou si váš soused přečte a běží vám nakopat." Dodám, že i kvalitní výstavu můžeme posuzovat podobně. Štve i školí, šokuje i mění. Mate i mraky rozhání, ty za vaším čelem, a v hrudi najde to, co jste tam nikdy ani nehledali. Prstýnky, plyš... a takovéto výstavy jsou také umění, ale víc vypovídají o svobodě. A přiložené sem fotografie od lektorky AČ koneckonců vypovídají o Pavlově procházce jeho Světem lépe než celá tahle má reportáž.

 

Probublávají k nám totiž nové světy a máte říše války i říše míru, to je fakt, ale zrovna tak máte světy nudy a světy vytržení. Na fotkách Pavlových obrazů pak kooperují čáry, rámy, stíny a geometrie i barvy a všední se dávno ztratilo do Tartaru, ale to výsostné ne. To vzniklo ze střevíčku pohozeného na periférii, z kornoutu od zmrzliny. A prokletí předsudků? Taje. Jako ta polárka. Nastává smír, i šupajdíte domů a posbíráte kresby syna a přidáte k nim olejovou skvrnu pravdy z refýže a deštník a pneumatiku z garáže a přilbu jednoho Vikinga a jednu čepici od Ledecké. Výsledek?

 

Vaše práce, která se nakonec úžasností může snadno přiblížit expozici Pavlově.

 

A právě jste začali. Do toho. A vaše výstava bude původní a to je možná hlavní. Autenticita. Bude jen vaše a jedinečná a upřímná a taková, jako i vy jste jediní a těžko zaměnitelní.

 

Hm. Už radši taky běžím pracovat.

 

Z vernisáže:

štýbr 2štýbr 1

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB