Se psem do zoo



Macourek pohádky ilustracePovaha člověka se nezměnila od starověku, i když Vlastimil Vondruška mi v Hostu vysvětlit, nakolik šeredně se pletu. Jenže já hovořím o povaze v obecnější rovině a jsem si naopak jist, že se děti dnes liší od dětí let sedmdesátých.

 

 

 

Je to vlivem technologií a mnoha faktory a mohu se mýlit, ale dnes už například vysoké procento děcek ani moc nestojí o to, abyste vyprávěli historky.


Je ovšem taky smutná pravda, že četní mladí rodiče ani valně vyprávět neumějí; a tak se to sečte. Sem tam cestuji vlakem a zlobí mě, když se tam nějaké dítě nudí a táta mu není s to vyprávět. Někteří to ani neumí, zatímco já se mohu pochlubit, že jsem schopen bez plánu a přestávek chrlit a i vysoce logické vymyšlenosti snad po celé hodiny - a ještě mě to nabíjí energií.
To jistě neumí každý, ale proč tedy dětem nečtou? divím se, byť jednu odpověď znám. Ani já totiž synovi ve vlaku a „veřejném prostoru" moc rád nečtu a má to snad pochopitelný důvod. Stydím se.


Bojím se, že se mi budou ostatní (a hloupější) cestující smát! A že mě budou považovat za pošuka a budu okřiknut. Vy na to však možná máte, i vyndejte v Pendolinu nějakou dobrou dětskou knížku a předčítejte zvesela a nahlas. Pak mi dejte vědět (a ještě třeba Václava Klausovi mladšímu), zda vše proběhlo v pohodě.


Ale k vyprávěním; k těm, která už se tradičně spojují s táboráky a jimiž rozumím zcela spontánní příběhy sypané do prostoru bez plánu.


To je totiž vždy teprve ONO. A někdo se s podobným talentem už narodí a nemá-li okolo sebe zcela stupidní rodinu, jeho schopnost pak ještě zraje. Nejpozději dozrává asi tak v devíti, ale tím neříkám, že je to ideál. Nevylučuji totiž, že vám NĚCO musí chybět (asi jako Nezvalovi), abyste se - podobným žvaněním – znovu a znovu zachraňovali a etablovali mezi vrstevníky.
Částečně teď vzpomínám na vlastní devátý rok, ale uspokojivě se mi jej dodnes analyzovat nepovedlo. Vím jen, že nás bylo ve třídě desítky, nicméně vyprávěl jsem vždycky jen já a vždycky jen okolo mě se proto shromažďovaly trsy nadšených posluchačů.


A asi to bude jako s tím ježděním na kole. Nezapomenete. Přesněji: X-krát v životě jsem si pak už myslel, že jsem onu schopnost bavit lidi ztratil, ale vždy se zatím ukázalo, že ne. A že jsem byl pouze omezen společností, která o vyprávění příběhů nestojí, protože nemá čas. Protože pracuje a po práci letí na nákup a domů. Občas se nicméně „konzumní" situace přece zklidnila, běžné struktury se rozpadly, ti lidé aspoň chvíli nebyli ve stresu a ejhle, už vzápětí jsem se přistihl, jak vyprávím. Obdobně jako v té třetí třídě, kde mi kvůli tomu kamarádi o přestávce připravovali i židli.


Dospělí jsou nicméně okoralí a nuance příběhů ne vždy ocení, takže je většinou jistější mít posluchače s dětskou myslí.


Zhrozíte se ovšem, nakolik okorala i tahle sorta. Svět se stal vizuálním a aby si dítě užilo dobrý příběh, musí mít představivost. Ale pokud se už od dvou let stále jen dívá na televizi, má obrazotvornost v určitém směru zakrnělou. Což vás otráví. Mám děti rád. Ale jestliže takový posluchač nezabere na precizně odvyprávěný horor, u mě skončil. Ztratím o podobné dítě zájem. Nedám to sice najevo a jeho rodičům třeba i řeknu, jak je jejich ratolest milá, ve svém nitru jí však pohrdám. Nebo do jisté míry.


Úplně ne. Aspoň filmy totiž většinu dětí nadále „chytají" a to lze koneckonců akceptovat.


Ale setkávám se bohužel i s takovými výtvory přírody, které ani nemají oblíbené herce. S mým světem se takoví lidé prostě míjí. Jejich roztomilost nestačí. Neříkám, že si s nimi nezahraji fotbal, ale pak jdu za někým jiným. Potřebuji totiž vyprávět anebo předčítat a efekt takové povídky ovšem netkví pouze v obsahu, ale i v hloubce interpretova hlasu, v tónu, v optimismu osobnosti, v energii a hlavně v pauzách na správných místech. V celkovém rytmu, v pointách.


Uchopte (namátkou) Žlutou tvář. To je krátká povídka a v rámci Doylových šedesáti nebo sedmdesáti holmesovek jde o jednu ze slabších. Ale psát uměl, i když zrovna třeba klímal, a pořád jde o dobrý horor; a dokonce obsahuje jedno místo, při kterém posluchač může vykřiknout a přikrčit se. Aspoň v případě mého syna místo fungovalo.


Ať už píšete nebo vyprávíte, je pouze na vaší intuici, které sekvence podat zhuštěně a ve kterých se naopak pitvat. Ve čtvrté třídě jsem se například s oblibou zastavoval u momentů, kdy se jedlo, a schválně detailně líčil mastnotu stékající z grilovaných kuřat. Atp. Vždy to mělo obrovský úspěch. Na historkách jest ovšem nejlepším, že už vzápětí třeba přeskočíte jednou větou měsíc. Buď ten na nebi, nebo i ten v čase.


A jinak? Ještě bych doporučil práci s trojkou, což je známé už z pohádek. Všechno se sice nemusí zkoušet právě třikrát, jsou výjimky, ale něco na té zásadě je. To tedy zatroleně. Jde o cosi až přírodního a předurčeného a přišli byste na to sami, i kdybyste předtím nikdy žádnou pohádku nečetli.


Rovněž pak plnění tuctu (a nejen herkulovských) úkolů jest struktura, na niž se dá navléci takřka nekonečno, ale neselhávajících mustrů pro dobré vyprávění je spousty a dobře se v nich vyznal nejen Mark Twain. Intuice by tu přitom měla vždy mít přednost a improvizace nechť je její rodnou sestrou. Velmi blízko tomu stojí třeba Pohádky Miloše Macourka a nemohu se zbavit pocitu, že taky ty vznikaly jako živá a ne dopředu plánovaná povídání. Povídání dítěti. A konečně ještě radu, i když jste na to už asi taky přišli. Reagujte na reakce svých posluchačů a směrujte a stáčejte toky historky podle nich. Posluchači to ani nebudou často tušit, a vy příběh uděláte lepším právě i skrze to JEJICH chování a jejich přístup.


Následující historku, kterou tuto rozpravu rozumbrady ukončím, jsem sice nikdy nevyprávěl, ale psal jsem ji s tím, že jsem si sugeroval, že ji vyprávím spontánně. Takže jsem slova kladl na papír bez přemýšlení a surreálně automaticky. Hodně z vás mi teď napíše, že je to ve výsledku i právě proto blbost, já si to ale nemyslím. Podle mě je to hezká povídka.
Ale abyste to pochopili, musíte se vžít do světa člověka teprve tak desetiletého:


„Karotka byla pes, do parku před dům ovšem musela sama a Valentina po ní - během úklidu pokoje – akorát sem tam mrkla z okna. Ale nemělo to tak být navždy a jednou ráno majitelka spatřila, že Karotku v sadech obtěžuje jakýsi patnáctiletý pitomec. „Hej, ty!" Nejdřív chtěla otevřít okno a hodit i-podem. Ale pak se uklidnila, seběhla před dům a utíkala se Karotky zastat. Ta jí olízla ruku a od té doby chodily ven jenom spolu. K rybníku i do nákupního centra, anebo klidně až do nitra multikin. - V rybníce Šídlováku se Valentina jednou začala topit (i když možná schválně) a Karotka ji čelistmi chňapla za vlasy, a tak ji zachránila. To bylo na oplátku za ten park.


„Ale že´s mi zatopila," řekla na břehu Karotka své paní, když se otřepala.


„Co? Ty mluvíš?"


„Jen ve stresu."


A šly opět do kina, na Mauglího, ale film jim vážně připadal jak zoo. A tak to už Karotka nevydržela a začala bez ustání štěkat. A byla vyvedena. Valentina ji solidárně následovala, ale ne sama. Vyvalila se ještě solidárněji i veškerá ostatní zvířata filmu, ta větší i malá.


„Jenže jak vás uživím?" rozhlížela se pak Valentina po své zoo doma. Co myslíte, zvládla to?

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 23 Únor 2018 10:38 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB