Sága Rajko Dolečka




dokweb„Armádu jsem měl vždy rád.“ Rajko Doleček
Loni bohužel zesnulý profesor Rajko Doleček (1925-2017), na něhož před pár dny zavzpomínal i profesor Václav Klaus (viz ZDE), byl bezesporu zajímavý, charismatický chlap. A přenesu-li se v myšlenkách do vlastního dětství, jak bych nemohl téhož džentlmena opět a opět sledovat na televizní obrazovce v populárním seriálu Nebezpečný svět kalorií. Ne, neměli jsme v socialistickém Československu roku 75 slavnějšího lékaře, to říkám úplně bez ironie, a dokonce ani taktéž známý MUDr. Miroslav Plzák se jeho magnetismu dost nepřiblížil. Tak to aspoň já vidím.

 


A Rajka Dolečka, tohoto popularizátora zdravé výživy a hubnutí, snad již ono „vdolkové“ příjmení předurčilo k pouti zapáleného endokrinologa a diabetologa a měl věru tuhý kořínek: praxi nakonec vykonával takřka sedmdesát let.


Důležité však taky zůstalo, že to byl po mamince Srb a minimálně v šesti svých knihách (mj. Necenzurované obrazy z dějin Kosova, Žaluji (vyšla i anglicky), Hovory s generálem Mladicem – Dopisy z vězení) vlastenecky a zapáleně hájil svou mučenou, rodnou zem. Připomínal tamní genocidy i to „obyčejné“ tamní vraždění a nelze, podotýkám, než stanout po čtení Dolečkových prací na straně dotyčného národa, ba nakonec i na straně Gavrilo Principově alias toho nešťastníka, který zabil arcivévodu Ferdinanda.


Nebo aspoň mě tam Rajko svými výklady dostal. Možná přesune i vás. A po autobiografické Inventuře po 89 letech – ve stínu Balkánu (2014) přišel pak ještě loni s objemnější (526 stran) prací Sága českého lékaře po 92 letech. A pozor, i tady znípodtitul: Srebrenica – NATO – Kosovo. A vari, publikace jest připsána „všem“, co byli nespravedlivě souzeni a zahubeni Tribunálem ICTY v Haagu.


Už vyvražďování Srbů za druhé světové války Rajka nekonečně hnětlo, i líčí je a nejinak se opakovaně vrací k nejjednoznačnějšímu z omylů let devadesátých let, k dvaasedmdesátidennímu „humanitárnímu“ bombardování Srbka. A nikoli, ani málo se mu nedivím.


Ale i bez ohledu na všechno tohle je Dolečkova biografie (byť je místy snad až nekriticky zevrubná a občas rozmarně samožerná) fascinující... a věru že uhrančivou četbou. Asi jako byl uhrančivou osobností sám Rajko.


Charisma totiž máte nebo nemáte. Charisma buď obdržíte již do vínku, anebo nikoli. Nu, a Rajku Dolečkovi i toto genově vyšlo. I byl více i méně skrytým casanovou, jemuž (by) klesaly ženy do náruče, kdyby se nebránil. Ve vší diskrétnosti jim to ostatně občas dovolil, ale ani v této knize nakonec diskrétně neprozrazuje vše a jenom naznačuje.


Naznačuje, se samozřejmostí nicméně jinak velice upřímně líčí běh svého života a byl to dozajista život, jaký je přemnohým odepřen. A život, během kterého si Rajko generoval četné kamarády i mezi muži, což se mu samovolně dařilo, kamkoli vstoupil.


A co pak je úžasným bonusem knihy? Bezpochyby to, nakolik skvěle a bezvadně se dají právě figurami podobných mužů-magnetů OBECNĚ charakterizovat celá evropská desetiletí!
Ta, jimiž prošli. A podobné paměti, i když vás to, historici, štve, prostě předčí vaše pracné elaboráty; a právě a teprve skrz muže jako Doleček spatříme svět nejzřetelněji. A jistě, jistě, řekneme se: „Být takovým mužem, není dáno většině. Takže opatrně!“ Ale...


Ale jaké opatrně? Právě a hlavně s Dolečkem čteme a zažíváme pravdu a myslím, že mu lze jeho pozici jen pokorně závidět. Obdivuji ho. A částečně se jistě „zbudoval“ sám, ale náhle, právě při čtení jeho pamětí, pochopíte, že predestinace existuje, osud také... a že existují i předpoklady víc než genetické.


Nu, a tuto propojenost života a doby teď i doložím aspoň krátkou citací. Pochází z té sekvence, kde lze sledovat, jak se také bavili někdejší lékaři. I vraťme se časem. Hle. Rajko Doleček se právě přesunul z krásného pražského bytu svých rodičů v Praze až do periferní Ostravy, a jak se zdá, vůbec mu to nevadilo. Naopak. Počátkem let padesátých se tu energicky vrhl do práce.

A...


Za pár týdnů jsem byl už na interně jako doma. V budově interního pavilónu sídlila i ústavní lékárna a o něco mladší magistr Zdeněk Kock, jeden z našich lékárníků, se stal mým dobrým přítelem i do budoucna, na celý život. Spolu s rentgenologem Pavlem Sedláčkem jsme pak tvořili nerozlučnou trojici.
Někdy jsme trochu blbli a stříleli pro recesi po sobě kolem křoví u plotu poplašňáky. Náš pan primář to však vždycky „vyžehlil“ u vedení ústavu, které to kupodivu celkem dobře tolerovalo, protože s naší prací bylo spokojené. Do strany mě ani moc v těch letech ani později nijak nenutili, byl jsem přece jen trochu jiný, pravoslavný, ke všem přátelský, v práci snaživý a začal jsem publikovat...


Více měsíců, snad i rok dva po mém příchodu měl pan primář narozeniny (myslím, že nějaké „kulaté“) a já si vzpomněl , jak se oslavovaly „pitvou medvěda“ narozeniny známého pražského patologa profesora Heřmana Šikla, na jehož přednášky jsem jako medik chodil. Vysvětlil jsem „sestersko-lékařské mládeži“ oddělení, co to znamená, a hned vznikl jakýsi přípravný výbor pro „pitvu medvěda“.


Praktickou duší přípravy a jak vše provést byli Dobra (pozdější Dolečkova celoživotní družka. Pozn. IF), paní vrchní sestra Fanynka, Zdeněk Kock a kolega Pavel Reil. Finančně („pitva“ však nebyla drahá) zajistilo akci oddělení.


Práce na „medvědovi“ se konala tajně v rozsáhlých prostorách lékárny. Vystřihali jsme z kartonu asi dva metry dlouhé obrysy člověka ležícího na znak a přišili a přilepili k dolnímu obrysu kolem 15-20 cm vysoký obvod z kartonu. Takto vzniklý prostor jsme vyplnili zmačkaným papírem. Do oblasti srdce jsme dali velikou láhev červeného vína, místy nepravidelně přelepenou bílým papírem (to byly jeho infarkty), do oblasti plic na jedné straně láhev vaječného koňaku, která zazátkovanou hadičkou vycházela z „plic“, a vedle byla papírová vata a lahvička slivovice k „dezinfekci“ hadičky.


V „plicích“ byly uloženy šálky s kávovými zrnky a několik tlustých řezů uherského salámu. V oblasti jater byl vodou naplněný kondom s kávovými zrnky uvnitř a vedle něho několik kusů špeku. Tlusté střevo imitoval pletenec buřtů, na jednom místě přetlačen do boku kusem tlačenky, na konci s kusem čokolády. V krajině hlavy byl nevelký seznam léků SPOFA, lidově nazývaný „Spofák“.


Po rozložení „orgánů“ a patologických nálezů ve figuríně jsme přišili a částečně přilepili její horní stranu. Při výrobě „medvěda k pitvě“ jsem byl blízko Dobry a obdivoval její zručnost. Několikrát jsem jí jemně foukal za krk a políbil jí ucho. Smála se tomu a nenápadně mi řekla. že se jí to docela líbí, to foukání za krk.


Naše paní vrchní Fanynka přivedla v den jeho narozenin pana primáře, aby „prohlédl neznámé tělo v denní místnosti a provedl pitvu“. Pan primář, který o „pitvě medvěda“ nic netušil, byl docela mile překvapen vtipností projektu, i když netušil, co ho čeká, a doslova se radostně pustil do práce a diktoval „pitevní“ nález. Diagnózy se sypaly: srdce se stavem po několika infarktech, empyém (hnisavý zánět) pohrudnice (to ten vaječný koňak), v plicích tuberkulózní kaverny plné tuberkulózních Kochových bacilů (to ta zrnka kávy v hrníčcích) a metastázy nádoru (to ten uherák). Sám špek představoval tukovou degeneraci jater. Tlačenka dělala nádor, který stlačoval tlusté střevo, téměř černá čokoláda byla černá stolice po krvácení do zažívací trubice.
Jen ten prezervativ (kondom) plný vody s kávovými zrnky představoval diagnostický problém. Pan primář se ale zamyslel a nakonec vítězně zakončil „pitvu medvěda“ prohlášením, že v játrech je cysta echinokoka, tedy parazita měchožila.


Všichni jsme primáři zatleskali a blahopřáli k narozeninám i úspěšně provedené pitvě. K tomu se připojil i ředitel našeho KÚNZ, který se objevil už na začátku „pitvy“. Po dezinfekci hadičky slivovicí se pak ženy pustily do vaječno-koňakového empyému hrudníku...


Dosti však malin nezralých! A je tu i druhá, už kratší část knihy (str. 263-408), kde se autor takřka úplně ponořuje do politiky. Ne, neumím popřít, že místy jde o pohled snad až moc jednostranný. Vysvětluje však přesto se záviděníhodnou jistotou, proč NEMÁ rád NATO, hodnotí Havla a Klause a chápe, proč Němci nemilují Srby. Vzpomíná na maršála Josipa Broze Tita a zvíme mnohé i o Masarykovu vztahu ke Kosovu, o současných lžích OSN i o tom, jak Chorvati olupují Srby. Doleček předestírá i skutečnou pravdu o událostech v Srebrenici a cituje vysoce vřele ze vzpomínek svého přítele generála Ratka Mladice. Vzpomíná ovšem i na Slobodana Miloševiče, anebo zase kritizuje knihu Ladislava Špačka Deset let s Václavem Havlem (2012). Jsa, pravda, šokován rozsahem dezinformací o Kosovu na stranách 183-187.


Podobně specificky pak vyznívá i úplně poslední kapitola Hvězdné chvíle. Těchto chvil Radko po právu připomíná ve svém životě víc, i vrací se - opět a opět – až do let padesátých. Je hrdý i na moment roku 1971, kdy mu byla rozhodnutím Akademie věd udělena hodnost Doktora lékařských věc, a takto a podobně pokračuje. Zajímavá však je i rozsáhlá fotopříloha (118 stran) a hle, Rajka tu zříme při promoci na Karlově universitě 20. 10. 1950 a poté už v bílém, ale jako úspěšného judistu. A dál pak v nezapomenutelném seriálu Nebezpečný svět kalorií (třikrát opakovaném roku 1975) či rovnou na rodinném obědě s docentem ing. Františkem Čubou ve Slušovicích. Nu, a jistěže jej vidíme také na kongresech. V Římě (1963), v Buenos Aires (1974), v Sydney (1980), v Bombaji (1981), v Leningradě (1965), v Edinburghu (1965). A také na plese u primátora Stockholmu (1978) či v Istanbulu (1988). Ale ocitáme se rovněž v Jeruzalémě, Japonsku a na Athosu, v San Francisku, v arizonském Phoenixu (1986), v Cincinnati. A nechybí Moulin Rouge, ani Šikmá věž, ani zámky na Loiře. Ani snímky z Madridu a z Anglie (1981). A zaujme i fotka s Nepraktovou manželkou Danielou Winterovou (z Librexu 2014), snímek s Milošem Zemanem (2015) a konečně společná podobenka Radka, jeho paní a MUDr. Radovana Karadžiče. Nu, a jistěže i snímeček přítelem-poslancem Janem Kellerem.


Pro zajímavost už jen uvedu, že Doleček získal od patriarchy srbské pravoslavné církve Pana Pavla Řád Svaté Sávy I. stupně, což je nejvyšší vyznamenání této církve, které má (mimochodem řečeno) i Vladimír Putin.

 


---
Rajko Doleček žil s rodiči od roku 1926 v Bělehradě, kde jeho otec zastupovat ČKD. Tamtéž absolvoval obecnou školu, gymnázium a dva semestry lékařské fakulty. U nás pak začínal jako internista-endokrinolog v Ostravě, od roku 1970 je nositel titulu DrSc. a od roku 1993 je profesor. Přednášel na mnoha univerzitách a mimo jiné napsal i dětskou knížku Příběh strakatého Billa. Doma i v zahraničí publikoval nejméně 215 odborných prací a pouze Nebezpečný svět kalorií dosáhl (a to jen v prvních verzích vydání) nákladu dvě stě tisíc výtisků.

 


Ukázky


Je čtvrtek 24. dubna 2014, deset hodin dopoledne.


V rozlehlém pokoji pro návštěvy vazební věznice v Scheveningenu (Haag) v Holandsku se bratrským obětím zdravím s generálem Ratko Mladicem, kterého jsem přijel navštívit ze vzdáleného Česka. Právě o něm jsem také napsal knihu, která vyšla v češtině (2010), v češtině + srbštině (2010) i jenom v srbštině v Banja Luce, v Bosně a Hercegovině (2012).
Zdravím i Bosu, sympatickou Ratkovu manželku, která je tu na povolené návštěvě.


Mé návštěvě předcházelo mnoho formalit, včetně podepsaného prohlášení, o čem nesmím psát. Při vstupu do vazební věznice byla prohlídka přísnější než na mezinárodním letišti.


„Rajko, nevidíš tam v rohu Radovana, který se na tebe usmívá?“ najednou se mě zeptá Ratko.


Otáčím se a vidím, že mi z protilehlého rohu pokoje jde v ústrety usmívající se MUDr. Radovan Karadžic, bývalý prezident Republiky Srbské, s kterým se také bratrsky zdravíme. Známe se od návštěvy u něho v Pale s Dobrou (1995), kdy jsme od něho dostali pár knih jeho veršů, včetně veršů pro děti.


Tehdy mi odpověděl na můj dotaz a teď má radost, že jsem nezapomněl, co říkal o hanebném postoji oficiálního Západu, tj. větší části jeho politiků a médií, k němu osobně a k bosensko-hercegovským Srbům a Srbům vůbec:


„Je neuvěřitelné, jak nás západní média vylíčila v absolutně jednostranných , tendenčních zprávách – z neznalosti a za peníze.“

 


---
Změňme však opět téma a konstatujme, že se Rajko stal po smrti své paní na čas i až jakýmsi Goethem, Gothem provázeným svou Ulrikou. Anebo si to snad nemyslíte? Měli byste - a vždyť už první část hrdě a nepokrytecky uzavírá soubor jejích konejšivých a přátelských e-mailů. A jak sám Rajko Doleček píše, manželku naposled políbil na čelo 1. srpna 2006... a e-maily mezi ním a „Ulrikou“ začaly pak kolovat koncem roku 2007. „Když někdy na chvíli zavřu oči a vzpomenu si na Tamaru,“ vzpomíná na str. 230, „objeví se mi dost často jedna mně velmi milá scéna: Přišli jsme na lehkou večeři a jsme před premiérou opery Paula Hindemitha Cardillac na pátém poschodí v restauraci Pelikán. Tamara má elegantní toaletu, já mám smoking. Jdeme se posadit proti sobě za perfektně upravený stůl, obejme mne a plna jakési vnitřní radosti mne dlouze políbí... A pak se obraz rozplyne...


„Pěkný den, drahý příteli, tisíceré díky za mail a za to, že jsi si na mne vzpomněl. Byla jsem dva dny v Rakousku (služebně), dnes jsem se vrátila. Do divadla s Tebou se moc těším, pozvání ráda přijímám, procházku jarní přírodou bychom měli brzy uskutečnit, je mi smutno na duši, chybíš mi!!!“


„Pěkný den, drahý příteli, představ si, že včera k nám zavítal pan pošťák a donesl mi nádherný dárek od Tebe. Moc děkuji!!!!!! Začínám opět studovat (abys byl na mne pyšný) a v práci makám na plný výkon. K tomu domácnost a dům. Já vím, řekneš si... výmluva. Ale věř, že ženy to mají opravdu mnohem složitější. Stíhám si tak pro sebe urvat 1 x za týden saunu a to je vše. Žádný čas pro mne, žádná sklenička vína s přítelem. Ale musím to napravit. Je fakt, že život je krátký a je třeba si užívat hezkých chvil a ne se pohybovat od jedné povinnosti k druhé. Pokud souhlasíš, domluvím si příští týden hlídání pro Honzíka a ráda Tě přijdu navštívit... Dáme si dobrý salát a v klidu povykládáme, jak se kdo má apod. Myslím na Tebe často...“


„Děkuji za upřímný mail, ještě nyní mi tečou slzy... Děkuji za drahocenné rady, velmi si jich vážím... Mám Tě moc ráda a těším se na úterní kulturní zážitek s Tebou. Tamara s lesklýma očima.“


„Pěkné ráno, drahý příteli, ano, shon vládne dnešní dobou a mne zcela pohltil. Pokud si však během dnešního dne či zítra najdeš chviličku k posezení u čaje, budu moc ráda. Jsem v práci i každý den mezi svátky, ale dobrou kávu Ti zde ráda uvařím a budeme moci ukrást aspoň chvilku pro sebe. Tvoje Tamara.“


„Ahoj, jak se daří? Od plesu jsi se neozval. Byl úžasný, že???“


„Krásný mail drahý příteli. Posílám také pohlazení z dálky...“


„Co se týká studia, musím přiznat, že už máme vypsány termíny některých zkoušek a je opravdu náročné se připravovat. Ale také vím, že jsi trpělivý a fandíš mi!! Mám v Tobě veliký poklad!!! Děkuji!!! Děkuji ze verše... Jsou kouzelné“


„Drahý příteli, jsem doma s dítětem, je opět nemocný!!! Tchyně pomáhá, manžel pracovně vytížen nebo spíše přetížen!!! Je mi za Tebou smutno, zvláště v tomto dušičkovém čase! Myslím na tebe, tak buď, prosím, trpělivý a věř, že se na Tebe moc těším!!! Tamara“

 


„Pěkný den, pokud Ti to časově bude vycházet, ráda bych Tě pozvala kouknout se na mou promoci dne 25. 6. 2008, v 11.00. VŠB TU Ostrava.“
„Pěkný den, drahý příteli, pozvání na výlet do republiky Arboreta přijímám, ale mohu jen 24. 4. 2009. Vyhovuje??? S pozdravem ing. Tamara Tůmová.“


„Drahý příteli, opravdu děkuji za krásné pozvání. Potvrzuji, dne 23. 6. 2011 je náš večer. Moc se těším.“

„Pěkný den, kdy něco podnikneme?? Tento týden mohu. TT.“


„Pěkné ráno, procházím si maily a úplně krásná fotka Tebe... V sobotu mám zkoušku z angličtiny, ale pak měsíc přestávku. Vynahradím Ti to, že jsme se neviděli. Tak příští týden na viděnou. Tůmovic.“


„Pěkný den drahý příteli, dnes jsem si vyzvedla na poště krásnou knihu. Moc děkuji!!! Omlouvám se, že se neozvu, jak je den dlouhý. Mám tzv. oheň v zadečku. Do poloviny dubna odevzdat diplomovou práci, pak koncem května státnice. Vůbec nestíhám, tak formou e-mailu bychom to mohli napravit. A od května si už snad začneme užívat i společných chvil a krásného počasí procházkami a výlety společně. Tamara.“


„Dnes odjíždím na 3 dny služebně pryč a už bude červen. Vím, že máš 1. 6. narozeniny a ráda bych Ti v tom dalším týdnu osobně popřála. Tamara.“


„Tak tě zdravím v krásném září. Musím Ti oznámit, že jsem také práskla do koní!! Vyhrála jsem výběrové řízení a odcházím dohodou koncem září. Budu dělat managera v oblasti ekonomie, v souvislosti se sportem.“


Dodejme už jen, že dotyčná TT prodělala v tomtéž čase i operaci štítné žlázy a současně jí Rajko pomáhal bojovat s „každým dekem navíc“. On sám pak končí tento příběh následujícími slovy.
„Tamara byla vždy zamyšlená, když jsem po n-té jí říkal Dučičův verš:


„Buď nedosažitelná, němá a daleká,
protože sen o štěstí je větší nežli štěstí samo...“

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 19 Únor 2018 09:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB