Tři tváře Edgara Poea


Poe výřez přebalOblíbené slovo tohoto básníka: OKOLNOSTI

 

 


Psát v Čechách monografii o Edgaru Poeovi (1809–1849) je odvážné. Na diskusi – v situaci, kdy by se dobrá kniha dala přeložit. Doktor Petr Krul ale má nešťastného básníka rád a knížku Havran se zlomeným křídlem doplnil sice podtitulem Edgar Allan Poe na konci života podle událostí, okolností, svědectví blízkých osob, dopisů, posledních povídek a veršů, ale ani zdaleka nesleduje pouze poslední a nejtragičtější jeho roky.


Až do roku 1835 je toho ostatně známo minimum. A tak po tři léta od smrti básníkovy ženy se do Poeových prací intenzivněji vetkal jeho těžký život. Tyto povídky a básně tak vesměs mají nějaké „autobiografické zrno“, zdůrazňuje Krul.


Neputoval Petr Krul ovšem přes Atlantik do žádných archivů a mělo by to věru malilinký smysl; vlastně asi žádný. To platí zvlášť od roku 1987, kdy badatelé Thomas a Jackson vydali spis The Poe Long. A Documentary Life of Edgar Allan Poe – 1809–1949, v kterém si vyšlapávají v básníkových stopách takřka den po dni.


Krulova práce spočívá tudíž hlavně v tom, co vybrat, a dává si záležet. Jak tvrdí, podstatu, povahu a duši básníka chtěl (a dál chce) pochopit co nejlépe, a já se mu nedivím. Taky mě Poe od dětství fascinuje. Ale mohu to i trochu shodit. A to svým vlastním podezřením, že mě nadchl i proto, že nám v sedmdesátých letech normalizace zatrhla západní hororový brak.


Kdo ví, jak by to bylo, kdyby u nás vycházel. Kdopak tuší, zda bych Poea vůbec začal zbožňovat? Takhle se ale vztah k němu zbožňování blížil a jen tenhle básník mi stál za to, abych pečlivě vytvořil kartotéku veškerých jeho próz i další kartotéku všech českých vydání knih s jeho povídkami (a není jich, věřte, málo).


Ty knihy taky dodnes trochu sbírám a povídky s oblibou analyzuji, takže mě kupříkladu baví i tak banální odhalení, že je Sud vína amontilladského utajenou úpravou kapitoly populárního románu Poslední dny Pompejí od lorda Lyttona. A jistě, Poe ten příběh podá čtenáři o chlup lépe. Nicméně nezměnil, pacholek, dějově skoro nic a plagiát nikdy nepřiznal. Ale ke Krulově práci. Podobná v češtině dosud neexistovala a pro srovnání lze leda zmínit Holubovu chronologii Poeova života z neprodejné knihy Poe aneb Údolí neklidu (1972) a chronologii Juraje Vojtka na konci svazku Zlatý skarabeus. Príhody Arthurta Gordona Pyma, který slovensky vyšel roku 1984 a musím říct, že náleží k mým oblíbeným i pro fialovou barvu přebalu.


Krul svou publikaci uvádí vysvětlivkou Jak se potkat s Poem a následuje pět „knih“:


Kniha Virginie, Kniha Baltimore, Kniha Griswold, Kniha Poe a Kniha posledních básní.


Na předposlední straně nechybí rodokmen Poeova rodu, na jehož počátku stojí revoluční generál David Poe (1748–1818).


Život a (pozdní) dílo jsou pak jádrem publikace a nemám nyní v úmyslu vyslovovat mnohými opakovaný názor, podle něhož je básníkův tragický osud i důkaz absolutního barbarství Poe přebalnekulturního kapitalismu své doby. Možná to tak ale taky je a spočítáno bylo, že i jen o málo vyšší honoráře by stačily, aby žil důstojně. A snad, i aby přežil.


Honoráře si nicméně nedokázal vydobýt a snad to nebylo při jeho citlivé povaze ani možné. Často tak jeho rodina žila o žebrácké holi (jak to vylíčil i Škvorecký) a tuším to byl svého času Michal Černík, nebo snad můj otec, kdo řekl: „Obdivuji na něm, že toho nikdy nenechal.“


„Čeho?“ ptám se.


„Psaní. Že se nešel živit rukama.“


„Ale on se živil i rukama!“


„To je vlastně pravda.“


Navzdory chudobě, anebo i pro ni byl Poe vystaven té nejnepřátelštější kritice, jaké kdy kterýkoli americký autor čelil, a až do roku 1910 neustávaly pokusy nevpustit ho do tzv. Dvorany slávy velkých Američanů. Ale teď něco ze života.


Jak asi víte, poznal budoucí ženu jako teprve sedmiletou holčičku, přičemž byl o 13 let starší. Vzali se, když jí bylo třináct, ale manželství nebylo nikdy „konzumováno“, abych užil odborný termín, a Virginia podlehla v pětadvaceti souchotinám, a to jako panna.


Té i dalším nemocem (tyfus) ovšem okolo básníka neustále podléhala celá přehršle dalších lidí, víc i méně mu blízkých. A umírali taky mladí. Abychom se ale ještě vrátili. Bylo to tak. Edgar nechal studia na West Pointu, respektive se nechal vyrazit, a definitivně tím ztratil otčímovu podporu. Měl ovšem svůj plán a v srpnu 1829 se přistěhoval do richmondské rodiny paní Marie Clemmové (1790–1871), své tety a budoucí tchýně.


Jeho budoucí žena se Marii narodila roku 1822 a zaujme, že starší její sestra zesnula jen deset dní před Virginiiným narozením. A Virginii dali jméno zesnulé. Uplynulo šest let a došlo k poměrně klíčové události. Osud najel na první výhybku a Edgarův a Virginiin bratranec Neilson Poe (1809–1884), který se pak měl po většinu života živit jako právník, se hodlal sestřenky ujmout. A co víc, poskytnout jí vzdělání. Edgar tomu zabránil, a to hystericky, a právě tenkrát a zrovna z toho důvodu si dívku vzal už tak mladou.


Jak jeho choť vypadala? Vlastně nevíme. Jediný portrét totiž vznikl teprve nad její mrtvolou. A symptomatická krev na Virginiiných rtech se prvně objevila v jejích dvaceti. Zrovna zpívala – a žila pak ještě pět roků. Je přitom zajímavé sledovat, co psal Poe v letech před touto událostí... a co pro změnu v zoufalých letech po ní.


Jako další klíčovou výhybku bych osobně vnímal vyzvání Poeova kamaráda, lékaře a (plodného) básníka Thomase Chiverse (1809–1858), kterému náležely plantáže s četnými otroky. Ten totiž Edgara po pohřbu jeho ženy vyzval, aby se přestěhoval k němu do Louisville, a v dochovaném dopise (dochovalo se na 800 dopisů, které Poe napsal či obdržel) mu slibuje, že „o něj bude do smrti postaráno“. Závěrem přidá i hezkou, pozoruhodnou větu:


„Jestliže je na světě nějaká naprostá záhada, jste to vy – ta nejzáhadnější.“


Dobrá nabídka, nemyslíte?


Asi jako nebyla od věci někdejší Neilsonova nabídka Virginii.


Zpětně jsme však všichni chytří. Vidíme jen výhybky. Ale život se bohužel jede jen jednou.


A Poe zůstal u tchýně. Po roky obcházela redakce a zlomeně tam vykládala, že je synovec nemocen. Se slzami v očích orodovala za vydání jeho děl.


Smrtí manželky a odmítnutím otrokářovy nabídky ale vše samo sebou nekončí a poslední vztah má Poe k rodině továrníka Richmonda. Ta sestává především z jeho ženy Nancy (1820–1898) a pětileté Caroliny. Jen po třech krátkých návštěvách si básník vsugeroval, že ho ti milí lidé zachrání, a bratr oné Nancy (jinak ředitel místní školy) ho snad skutečně vnímal jako celebritu i (opět) „záhadu“. Píše:


„Pan Poe u nás strávil něco víc než týden a já se obával, abych nepřišel o prospěch z jeho originálních myšlenek, které mu neustále plynuly ze rtů, když jsem trávil každou volnou chvíli v jeho přítomnosti. Kdyby mi tak dal Pán Bůh jen tisícinu jeho gigantického intelektu. Někteří lidé jsou velcí navzdory sobě. Nemohou si pomoci být jiní než odlišní, a pan Poe, zdá se, byl ten typ. A připadal mi jako naprosto si nevědomý své mimořádné duševní síly...“


11. ledna 1849 napsal pak Edgar milované Nancy: „Nemusím ti říkat, jaký kámen spadl z mého srdce, když se zrušilo moje zasnoubení s paní Whitmanovou. Napiš mi aspoň řádek, začíná se mi finančně dařit a věřím, že brzy budeme venku z nesnází. Ani nevíš, jak jsem pilný. Rozhodl jsem se být bohatý – triumfovat; už kvůli tobě. Dej pusu za mě milé Sáře – že jí brzy napíšu (šlo o Nancynu sestru. Pozn. IF) – a napiš mi něco o bratrovi – jel do Richmondu? Kdybych mu tak mohl s něčím pomoci. Pozdravuj ode mě malou Caddy, pana Richmonda a svého pana otce. A teď nashle, moje drahá sestro Annie!“


Tak jí říkal. Sestro Annie. 21. ledna se v dalším psaníčku z New Yorku chlubí energií a produktivitou. Končí: „Naše matka ti posílá sto políbení (padesát pro Sarah) a brzy napíše. Pusu malé Caddy za mě, pozdrav panu Richmondovi a všem. Poslední dva týdny mám tíživé bolesti hlavy.“


Tou dobou byl ale u rodiny pomluven a Richmond mu zřejmě zakázal jezdil k nim do Lowellu, ba ani už nechtěl, aby Poe psal jeho ženě. Edgar přesto píše a tvrdí, že původně chtěl rodinu požádat, aby dočasně ubytovala jeho matku. 23. března 1849 posílá pak Nancy slavnou báseň For Annie a píše, že by rád žaloval ty, kdo ho dehonestovali. Jak byl pomluven?


Vlastně to nevíme, protože tchýně a teta „Aniččiny“ dopisy zničila.


Tou dobou krachovala většina časopisů, do kterých Poe psal, ale pokračuje v dopise přesto s optimismem: „Nepochybně přičítáš moji špatnou náladu těmto událostem, ale tak to není. Není v silách jakýchkoli pozemských okolností, aby mě deprimovaly. Můj smutek je nevypočitatelný, jsem plný temných předzvěstí. Nic mě netěší, ani neuklidní. Můj život se zdá zmarněný, budoucnost vypadá jako černý papír, ale já pokračuju v zápase naděje proti naději.


5. května 1949 píše Aničce o depresi, z které ale nedělá nemoc, a pokračuje o strachu, že ji už nespatří. Richmondovu rodinu ale zachytil v pozoruhodné, zvláštní povídce Landorova chata.
Okolnosti jeho smrti 7. října jsou i nejsou známy. Stačí snad říct, že se dál váhá. Mezi asi čtyřmi až pěti možnými příčinami, a to včetně cukrovky, souchotin a vztekliny.


Nancy Richmondová se pak dožila i úmrtí manžela, načež zcela oficiálně přijala jméno Annie, aby se ztotožnila s hrdinkou oné básně. Dcera Caroline za to mámu odsoudila, šlo podle ní o hanobení památky pana Richmonda.

 


***
Petr Krul nás ale také detailně seznamuje s obsahem posledních šesti Poeových próz, které vyprodukoval po Virginiině smrti. Jde o texty Věci budoucí (odehrávající se v roce 2848), Von Kempelen a jeho objev; X-Ing A Paragraph, xsovaný článek; Skokan, Landorovu chatu a Maják. Ten má formu zápisků a je nedokončen, vyšel až ve 20. letech 20. století a Krul pořídil překlad torza, který umístil na závěr „Knihy Virginie“.


Celkem, dodejme, stvořil Poe na sedmdesát povídek.


Do „Knihy posledních básní“ řadí pak Petr Krul vedle anglických originálů i své překlady sedmi skladeb oné poslední éry a jde o texty Mé matce, Eldorado, Zvony, Ulalume, Sen ve snu, Aničce a Annabel Lee.


Ostatní verše, psané už po manželčině smrti, má Krul zřejmě po právu jen za různé památníčkové recyklace děl již starších. Poe, dodejme opět, po sobě zanechal něco přes sto básní a mimo to napsal 46 esejí a okolo tří set fejetonů a článků, z nichž autor pro „Knihu Poe“ vybral víc než desítku. Konkrétně pak texty Dlažba v New Yorku, Slova a sny, Omnibus, Divadelní krysy, Drožky, Honoráře, Jak diskutovat, Jak neplatit americké autory, Otázka mezinárodního copyrightu, Anastatický tisk, Srdce na dlani.


PhDr. Petr Krul mimo jiné pracoval ve vydavatelství Economia a roku 2015 vyslal mezi čtenáře svůj překlad Havrana s ilustracemi Jiřího Slívy. Komentoval i Vězeňskou baladu z Readingu Oscara Wilda, jejíž nový překlad pořídil roku 2013, a první roku 2011 do našeho jazyka převedl Muže, který miloval ostrovy z pera Davida Herberta Lawrence.


A Poe?


Má minimálně tři tváře, řekl bych (a nepřičítejte tedy to dělení Krulovi). Tvář génia, tvář věčného osmnáctiletého studenta - a konečně obličej muže, kterého vlastně nikdo nesvede opravdově milovat.

 


Petr Krul: Havran se zlomeným křídlem. Radix. Praha 2017. 196 stran. ISBN 978-80-87573-27-3


Z Poeova článku:
Běžně slýcháme, že takové a takové myšlenky jsou za hranicemi slov! Nevěřím, že jakákoli myšlenka, je-li to vůbec myšlenka, je mimo dosah jazyka. Spíš mě napadá, že když se ve vyjadřování projeví nesnáz, je to v intelektu, v nedostatečnosti rozvahy nebo metody. Co se mě týče, nikdy mě nenapadla myšlenka, kterou bych nemohl vyjádřit slovy dokonce ještě zřetelněji, než když jsem na ni připadl – jak už jsem uvedl, myšlenka dostane formu až při úsilí o vyjádření.


Existuje ovšem druh představ mimořádně jemných, delikátních, které nejsou myšlenkami a u kterých jsem zatím nenašel žádnou možnost, jak připojit výraz. Používám slovo představy, protože prostě musím použít nějaké slovo. Uvědomuji si tyto „představy“ jen na hranici spánku, ale s plným vědomím, že jsem při vědomí. Pro dokonalou myšlenku je potřeba trvání času. Dívám se na vize, když vznikají, s uctivou bázní, není v tom nic z průměrných zážitků. Je to jako by pět smyslů bylo nahrazeno pěti miliardami jiných smyslů zbavených smrtelnosti.
Z jeho dopisu (8. července 1843)


Povzbuzuje mě, že chci vynikat nad hlupáky prostě proto, že nesnáším, aby si mysleli, že oni vyniknou nade mnou. Jinak nemám žádné ambice.


Vnímám marnost toho, o čem lidi žvaní: marnost dočasného lidského života. Pořád žiju sněním o budoucnosti. Nevěřím v lidskou dokonalost.


Manželka Poeovi:
Každou cestou chci s tebou jít,
drahý, svůj život ti svěřím,
jen dej mi domek, kde budeme žít,
ukrytý mezi starými keři.
Daleko od světa plného hříchu,
kde jazyků zlých klevety znějí,
pro lásku bude tam místo v tichu,
lásku, jež nemocné plíce hojí.
Ach, klidné chvíle budeme trávit,
nemuset světu se napospas vydat –
těm, kdo znají jen závist,
před hlučným veselím světa se skrývat,
v blaženém míru budeme bývat.
Psáno pro Sv. Valentina 1846. V originále tvoří první písmena řádků jméno Edgar Allan Poe.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 29 Leden 2018 12:35 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB