U vína s Karlem Pexidrem


Karel PexidrS kolegou Karlem Pexidrem (*1929 v Praze) https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Pexidr (spisovatel, právník, filosof a skladatel klasické hudby) jsem se sešel v Akademické kavárně v plzeňské Riegrovce - na rohu Sedláčkovy ulice a kousek od náměstí Republiky. Pili jsme bílé víno z karafy a omlouvám se, že jsem v takto krátkém rozhovoru zachoval naše tykání.

 

 

 

JUDr. Karlu Pexidrovi je 88 let (což jistě není zásluha a ani ne totální tragédie, řekl bych), je mu tedy osmdesát osm - a okolo seděli u stolů jen samí studenti a studentky. Zvláštní bylo nahlížet při hovoru tak trochu také do jejich světa.

 

JUDr. Karel Pexidr je podivuhodný, renesanční člověk a řekl mi úvodem, že už znovu nehodlá kandidovat do výboru Střediska západočeských spisovatelů, protože se cítí starý a má dost (a dost) jiných aktivit a schůzování.

 

I běhání, dodám ještě, anžto jsem jej nedávno viděl, jak tryskem dobíhá tramvaj.

 

Ivo Fencl: Už tvůj otec byl právník a už před válkou chtěl prý postavit na vaší plzeňské zahradě barák. Dům.
Karel Pexidr: Nepostavil, dobře udělal. Pozemek zasáhla letecká puma. Už jsem tu nemusel být. A dům skoro vedle zničila v jiný den války taky bomba


.
Němci ale měli přece děla pět sem metrů daleko, někde na území dnešní plzeňské zoo.
To je pravda. Tak přesně se však tenkrát nezaměřovalo.

 

Uprostřed studia práv jsi šel - začátkem socialismu - k PTP. Jak na to vzpomínáš?
Nebylo to uprostřed... Roku 1953 jsme žili v Brně, všichni pohromadě ve veliké místnosti, ale ani mi to tak nevadilo. A jezdili jsme na venkov, do vsi, pracovat. Vozila nás speciální tramvaj - přes Pisárky – a vzpomínám ještě na tehdejší na rozdělení půdy do šesti stupňů tvrdosti. Ale naučil jsem se tenkrát, že nejde o práci, ale spíš jen o to, co se jako vykonaná práce vykáže.
No, a ta cesta Brnem - a dál - trvala tak tři čtvrtě hodiny a měl jsem na sobě tenkrát kabát z nějaké francouzské uniformy, ale tak jsme byli poskládaní všichni. V kabátu, ve vnitřní kapse jsem vždycky měl knížku. Ty mi posílali z domova. Otec mi je posílal. A později jsem začal chodit i do knihovny. A na vojně jsem se držel trochu od kolektivu a na kavalci zvládl za ten rok nějakých padesát filozofických knih.

 

A taky cestou z práce!
Ne, ne. U filozofů jsem si vždycky dělal poznámky a ještě jich doma mám takovýto štos. Nešli ti moudří muž číst jen tak, v té tramvaji.

 

Šidil jste práci pak i za socialismu?
Poslední rok práv jsem dokončil po příchodu z vojny a znám se s Otou Ulčem. Jako podnikový právník jsem nechtěl, nebo spíš nemusel nic šidit, ale je pravda, že když jsem stavěl v Plzni barák – na onom bombami zasaženém pozemku – a chtěl jít kontrolovat práce, řekl jsem někdy v podniku lež, že jdu likvidovat.

 

Hodí se vám podobný talent dodnes?
Nebylo ho – v mém případě – po převratu už potřeba.

 

Restituoval jste toho hodně. Domy, pozemky...
Zabývám se ale i dnes dál filozofií. Těch knih z té oblasti jsem vydal řadu, jak víte. Je to i na Wikipedii. Ale s normální literaturou chci zato skončit a nebudu ani už znovu ani kandidovat (Tj. začátkem roku 2018. Pozn. IF) do Rady Střediska západočeských spisovatelů. Práce s notami, skládání hudby, to je v mém věku jednodušší než psaní; aspoň pro mě.

 

Závěrem už jen jedinou doplňující otázku. Co motýli?
Mám velkou sbírku. Vše je má práce. Strašná je ale ta věc, že ti motýli už nelétají. Co se dalo za války nebo ještě po ní nachytat, už se dnes nachytat nedá. Řada druhů úplně zmizela.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 08 Leden 2018 11:16 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB