Jaký byl Václav Junek starší?

Email Tisk PDF

 

Junek výřez přebalPracovitý a nadaný výtvarník Václav Junek (1913-1976), úspěšný to ilustrátor mnoha knih, se letos dočkal věru solidního medailonu z pera Vladimíra Prokopa v knize Ilustrátoři dobrodružství (http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/25091-nejen-zdenk-burian-aneb-ilustratoi-dobrodrustvi), jak jsme o tom již psali.

 

 

Avšak nejde o vše! I loni, když uplynulo čtyřicet let od jeho (poněkud předčasné) smrti, vyšla o něm méně objemná, nicméně přínosná publikace. Jejím autoremJunek je jeho syn Václav (*1950), jinak původce snad už sedmdesáti titulů, a ústřední vzpomínkovou studii pojmenoval Junior Dobrodruh z Václaváku. V těsné blízkosti tohoto náměstí totiž „autor klasického slabikáře“ dlouho pracoval i bydlil.

 

Na textu jeho syna je dle mého názoru očividné, že chtěl být původně delším. Ne vše se ovšem dá předložit veřejnosti, a to nemusí jít hned o lidská negativa. Míváme velké plány, ale v praxi se ukáže, že méně může být víc; a to asi bude i tento případ. Výsledek práce Junka Juniora je tak, řekl bych, uměřeně dostačující a upovídaně redundantní pouze na pár místech.

 

Ani po vydání Prokopovy knihy rozhodně neztratila tato publikace smysl. Zdůrazněme pak, že i pan Prokop si zaslouží pochvalu. Neopisoval totiž odsud způsobem, jakým by se na materiál možná vrhl některý méně korektní „historik“. Anebo třeba já; jak mi to nedávno vytýkali.

 

Ale k věci. Asi víte, že Junek Senior pobýval (a to obvykle od jara až do podzimu) v Kersku. Ne odmalička, avšak začalo to koupí tamní vily roku 1961: a stýkal se v té oblasti mimo jiné s Bohumilem Hrabalem. Tím se dostal „až“ do Slavností sněženek a ve stejnojmenném filmu jej představuje muzikant Ferdinand Havlík. Junek mladší si dnes libuje, že tento herec-neherec prý jeho tátu velmi dobře vystihl. Hodně pravdy na to bude, ale... Ale projdu-li celý text o Junkovi starším, zcela ten pocit nemám. A pobavující nás figura v Menzelově filmu zas nemá tolik prostoru a není na ní určitě patrno, že vyšla z krajně chudobných kladenských poměrů. Nu, a právě hrůza, že by někam tam opět mohl klesnou, Junka patrně celý život pudila, aby se prosazoval. Agilně, ale ovšemže i co zdatný a učenlivý kumštýř. A prosazoval se hlavně po pětačtyřicátém, kde to jen šlo.

 

Postůjme třeba jen u náhrobku jeho přítele Františka Běhounka. Už za války Junek ilustroval Tajemství polárního moře (1943), kteroužto fikci ovšem nezaměňujte s (nefiktivními) Trosečníky polárního moře - o katastrově vzducholodi Italia. Ty totiž Mistr dobrodružna prvně doprovodil obrázky teprve roku 1955 - a v nové variantě i jedenáct let poté.

 

Taky k Tajemství se ovšem pracovitě vrátil a druhou variantu ilustračního doprovodu poslal mezi mladé čtenáře jedenatřicet let po první (1973, kdy dorazila i ke mně). Nu, a „aby se to nepletlo“, dodejme, že rovněž v Tajemství polárního moře má part vrak vzducholodi Italia.

Za války (1944) Junek ovšem ilustroval ještě jednu, a to daleko lepší „běhounkovku“: Robinsony z Kronborgu. Také k nim se vrátil, a to roku 1968, a rovněž Kronborg byla skutečná loď - a podobně jako Italia kdysi záhadně zmizela. Dokonce takřka v téže chvíli, kdy se s Nobileho výpravou ztratil mladý Běhounek. - Stručně řečeno, ilustroval Junek svého Běhounka až smrti, a to víc než dvacetkrát, k těm samým textům vytvářel nové varianty kreseb a snad to jediné, co syn nezdůraznil, je fakt, že to samozřejmě nedělal jen z lásky, ale i kvůli efektu finančnímu.

 

Zajímavým se, pravda, stal i jeho přínos druhému z českých Vernů, Františku Flosovi, a tady připomeňme romány Lovci orchidejí (1955 a 1962, tedy opět ve dvou variantách), Útěk ze zajetí (1968), Vzducholodí do srdce Brazílie (1971) a Nad Tichým oceánem (1973).

 

Já sám pak rád vzpomínám na doprovod k „úžasnému“ románu vernovského Jeana de la Hira Poklad v hlubinách (1971), který jsem si v dětství koupil v pokladně zámku Humprecht, anebo na „součkovku“ Pevnost bílých mravenců. A ejhle, i ta má dvě kresebné varianty (1972, 1976).

 

Junek však ilustroval i foglarovky, Edgara Wallace (Žabí bratrstvo, 1970), Pána z Beccy (1949) od Zdeňka Pekerta alias Edgara Collinse, Haileyho „Let do nebezpečenstva“ (1972), Vidocqovy paměti Z galejníka policejním náčelníkem (1969) a mnoho a mnoho čísel časopisů dětství jak mého (Pionýr, Sedmička, Čtyřlístek), tak mých rodičů (Mladý hlasatel, Vpřed, opět Pionýr, Ohníček). A dodejme, že sice pouze v malé míře, ale náleží Junek i mezi autory komiksů.

 

Zrovna tak se ovšem nevyhýbal takřečeným klasikům a jeho ilustracemi disponují knihy Karla Nového, Beneše Třebízského, Alois Jiráska, A. S. Puškina, J. S. Kupky, M. V. Kratochvíla, Adolfa Branalda, Václava Kaplického, Henrika Sienkiewicze, Hermana Melvilla a dalších.

 

A Junek-člověk?

 

Mimo jiné vlastnil úctyhodnou sbírku gramodesek s klasikou a jazzem i kompletní kolekci prvních nahrávek Voskovce a Wericha. Slušně hrál na kytaru a už hůře zpíval. „Až marnivě často,“ navštěvoval zoologickou zahradu v Troji a kamarádil se s jejím ředitelem Jiřím Felixem. Nerad řídil. Ale byl nesmírně manuálně zručný. Zvlášť v mládí byl pak natolik empatický, že mu zůstala síť přátel, a když o nich občas mluvil před synem, měl mladší z Junků právem pocit, že „listuje v reprezentačním uměleckém almanachu“.

 

A nešlo jen o výtvarníky jako Tichý či Švabinský. Jednalo se třeba i o herečky, mezi něž patřily i Baarová s Mandlovou.

 

Kniha Junka mladšího, jejímž spoluautorem se stal (autor úvodu) Michael Zachař, je současně katalogem loňské výstavy ve Vodňanech, jejíž kurátorku dělala Mistrova vnučka Petra Čvančarová. Závěrem najdeme soupis víc než deseti malířových samostatných výstav a já sám si pamatuji úplně tu poslední, uspořádanou rok před jeho smrtí (na infarkt myokardu) v roubeném soboteckém statku básníka Václava Šolce. Na dohled od zmiňovaného už zámku Humprecht. Výstava se jmenovala se Moře, lodě, dobrodružství, a protože mi bylo teprve jedenáct a zažíval jsem ten týden jeden z prvních svých literárních festivalů Šrámkova Sobotka, nelze zapomenout.

 

Petra Čvančarová a Václav Junek taky nezapomínají a připojili taky soupis dalších takřka třiceti výstav, na nichž se Junek (už počínaje rokem 1940) alespoň podílel.

 

Publikaci „Václav Junek. Statečná srdce“ si lze objednat a obsahuje mimo jiné faksimile originálu Junkova dopisu mořeplavci Richardu Konkolskému. Také s ním se totiž přátelil.

 

Závěrem by pak asi nebylo fér nepřipomenout, že by tato kniha tak snadno nevznikla bez finančního přispění Jihočeského kraje, Galerie Kodl a firmy „Rámování Čvančara a Houska“.

 

Václav Junek mladší, Václav Junek starší a Michael Zachař: Václav Junek. Statečná srdce

Ilustrace Václav Junek starší

Vydalo Městské muzeum a galerie Vodňany 2016

40 stran

ISBN 978-80-905004-8-8

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 03 Listopad 2017 10:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB