Takřka nečitelné zápisníky Agathy Christie

Email Tisk PDF


Curran výřez přebal„Na čem opravdu záleží, je spousta mrtvol. Začnete-li být kniha trochu nudná, stačí přidat krev a vše bude opět v pořádku. Někdo se rozhodne něco prozradit a pochopitelně je vzápětí mrtev. To se vždy ujme. Najdete to v každé mojí knize." Agatha Christie: Karty na stole (1936)

 

 


Dublinský archivář John Curran se rád nechal zaměstnat dědici Agathy Christie, kteří se již léta topí v penězích, a do vydatelné podoby zpracoval spisovatelčiny takřka nečitelné zápisníky. Byla to fuška, ale zvládl to a první svazek v originále vyšel už roku 2009 a jako Utajené zápisníky Agathy Christie se česky objevil krátce nato (2010). Druhý díl Promyšlené vraždy Agathy Christie Curran přebal(2011) jsme si pak mohli prvně přečíst roku 2012 a doplněné i aktualizované vydání obou bichlí se na pulty dostává nyní jako Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie.


Má cenu Curranovu práci studovat? Jen pokud máte rádi detektivky dotyčné paní, ale i tak možná někde v textu uvíznete. Pan Curran dostal zaplaceno, pár let se skutečně neflákal a nelze ho než obdivovat. Zasvěceně totiž okomentoval sekvence z celkem 73 zápisníků, které se vlastně vynořily teprve po smrti Agátiny dcery Rosalindy. Nu, a nikoli úplně, nicméně z větší části se mu povedlo zápisky dešifrovat, ba opatřil je komentáři.


Jestliže se ovšem domníváte, že bylo nejrozumnější vše publikovat chronologicky, jste na omylu, a John Curran naopak udělal dobře, když stvořit jakési... tematické okruhy.


O čem jsou?


O jiných autorechdetektivek, například. Christie se o nich totiž v zápisnících taky zmiňuje. Jsou i o skutečných zločinech, anžto taky těmi se zde první dáma detektivky obírá. Jsou též o dalších Agátiných inspiracích, o tzv. Detektivním klubu a v neposlední řadě o vraždách, které byly v jejích knihách sice spáchány až v dálných hlubinách minulosti, ale řešeny jsou v současnu.

Tematické okruhy však pojednávají také o nikdy nevyužitých nápadech, jichž měla geniální tvůrkyně kapsář, jenž prý svého času dokonce prahl odkoupit básník Cecil Day-Lewis.


Možná nejzajímavější tematické okruhy se však týkají hned sedmi Agátiných knih vybudovaných na citacích takových klasiků, jako byli Shakespeare, Chajjám, Blake či Tennyson. A na citátech z Bible. Nu, a které to jsou detektivky?


Temný cypřiš, Prst boží (česky Není kouře bez ohýnku), Propast (česky Poslední weekend), Čas přílivu, Plavý kůň, Prasklé zrcadlo a Nekonečná noc.


Ještě poutavější je však možná hned tucet příběhů vykonstruovaných na dětských rozpočitadlech a říkankách. Přitom ovšem nejde o rovných dvanáct říkaček; jen o deset. Opatrně se rozhlížeje je vyjmenuji:


Čtyřiadvacet kosíků, Deset malých černoušků, Pět malých prasátek, Tři slepé myšky, Zlatá brána otevřená, Jak vám roste zahrádka?, Přezka spadla, kdo ji zvedne?, Křivý dům, Malý smutný hoch, Starý král Coel.


Agatha si, pravda, do zápisníků poznamenala i další říkanky a rozpočitadla, ty ale literárně nikdy nevyužila.


A čím vás Curranova práce zaujme mimo tohle?


Třeba i oddílem o „vraždách na palubě“, přičemž na lodi se odehrál už dávný Agátin román Muž v hnědém obleku (1924); konkrétně na trase Anglie-Jižní Afrika. - Tím nejznámějším jejím příběhem „palubního“ typu ovšem navždy zůstane Vražda v Orient-expresu (1934), odehrávající se v někdejší Jugoslávii. Tolik tedy k vlakům. Avšak do stejné kategorie patří dle Currana i Smrt na Nilu (1937), jíž předcházela povídka již z roku 1933. Tam, pravda, ještě nevystupuje Poirot, nýbrž jiný detektiv. Parker Pyne. A Zápisníky překvapivě odhalují, že autorka toužila povídku zdramatizovat a že se v románu měla původně vynořit slečna Marplová. Co víc, při psaní o plavbě po řece Nil si do jednoho ze zápisníků poznamenala i veškerá písmena, která lze chybně interpretovat v zrcadle.


Uhádnete, o která jde? H, M, A, W, I, O, T, U, V a Y. A proč Agatha ta písmena identifikovala? To už bych prozradil příliš a jsem přece povinen předpokládat, že jste Smrt na Nilu dosud nečetli.
Na lodi se, pravda, semele i příběh povídky Případ na moři (1936) a Poirot se v něm opře o toho nejneobvyklejšího svědka, jakého kdy měl. - Román Smrt v oblacích (1936) vás pak unese až na palubu letadla (s jedenácti pasažéry) a současně vysoko nad La Manche. Sotva ta kniha prvně vyšla, už autorku nařkli z hrozného snobismu. A víte proč?


Jak se zdá, měla spolu s jedním z podezřelých za zcela samozřejmé, že tím, na koho se nikdy nikdo nepodívá, je stevard.


Roku 1957 vyšel román Vlak z Paddingtonu (titul této její knihy prošel ovšem větším počtem změn než jakýkoli jiný) a jistá přítelkyně slečny Marplové tu zahlédne vraždu v souběžně ujíždějící soupravě. Ojedinělým úkazem v rámci knih Agathy Christie tu je, konstatuje Curran, že jsme od začátku obeznámeni s tím, že je vrahem muž. „Zády k oknu a k ní stál muž. Jeho ruce svíraly hrdlo ženy stojící proti němu, pomalu a nemilosrdně ji škrtil," dočteme se doslova a po natolik jednoznačném popisu už nikoho nenapadne, že by snad mohla zahlédnutá postava patřit ženě za muže přestrojené. Solidní Agatha Christie nicméně znala své čtenáře dost na to, aby věděla, že by na takové rozuzlení pohlíželi jako na podvod.


Jednu z postav téhle knihy Agatha navíc vykreslila dle svého souseda Roberta Gravese, autora známých románů o koktavém Claudiovi. Byl totiž jejím kritickým fanouškem a ona mu rovněž připsala román Nultá hodina.


A handicap Vlaku z Paddingtonu? I ten existuje. Nemáte ani sebemenší šanci odhalit motiv a nelze odhalit ani totožnost pachatele. A co víc? Do nejposlednějších stran ani nemáte jistotu, čí vražda se celý čas vyšetřuje. Jak to? Totožnost uškrcené je zahalena naprostým tajemstvím a na vysvětlení sice dojde, ale nepřinese vám uspokojení.


A teď si s Johnem Curranem oživme, co znamená pověstný Agátin dvojitý bluf. Hle:


Někdo musí být ZŘEJMÝ pachatel, ale pochopíte, že očividně pachatel nebude. A proč? Zločin jednoduše spáchat NEMOHL. Nicméně na konci dojde na to, že jej spáchal.
K dvojitému blufu se Agatha vracela, nicméně chytře to dělala spíš u vraždících kompliců. Párem výjimek, kdy bluf tkví v těžišti zápletky, jsou jen romány Poslední weekend a Smrt lorda Edgwarea. „Ale umí bluf povýšit o celou úroveň,“ připomene Curran. „Jako ve Zkoušce neviny. Anebo i přímo omračujícím způsobem.“ K čemuž došlo v mistrné Svědkyni obžaloby.


Jestli se ovšem domníváte, že dědicové Currana nutili, aby vypotil stoprocentní adoraci Mistryně ve vraždění, mýlíte se. A archivář nemohl než konstatovat, že třeba román Brána osudu (1973) jednoduše není čtivý. Ale první dámě taky už bylo 82 let a jedná se o výjimku. A to úplnou. Dokonce i ve zdrcujícím odsudku slabšího románu Sešli se v Bagdádu (1951) totiž literární kritik napsal: „Je to kniha nesmírně čtivá a zkoušku v oblasti udržení pozornosti složila na výbornou.“


Nu, a totéž fakticky platí o kompletním Agátině díle. Jistě i dík tomu, že z valné části sestává z dialogů. A vůbec ne špatných. A mimo to... Existuje snad jakýkoli jiný autor detektivek, který by stvořil hned dva až tak slavné pátrače? Nikoli. A Poirot se přitom zrodil už roku 1920 a slečna Marplová už roku 1930. - Ani jeden jediný další tvůrce v oblasti žánru navíc nepsal souběžně natolik kvalitně, natolik intenzivně a natolik dlouho.


Typickým znakem jejích prací je pak propojení „krváku“ s dětskou říkankou (či rozpočitadlem), a chcete-li znát, kterou báseň užila nejčastěji, vězte, že Píseň o šestipenci, známou i co Čtyřiadvacet kosíků. Právě podle ní se totiž nazývá jak próza o brutální vraždě ze srpna 1935, tak povídka z března 1941, která v Zábranově překladu začíná slovy „zpívej píseň penízků, kapsu plnou žita“...


A Kapsa plná žita (1952) je pak román o krajně morbidní realizaci dotyčné říkačky. Slečna Marplová se na jeho půdě věru nesetká s přílišnou ohleduplností a souhlasíte asi také. Vždyť prvá oběť je otrávena ve své vlastní kanceláři, manželka dotyčné oběti je pak otrávena během odpolední svačiny (sní chleba s medem) a služka je uškrcena při věšení prádla.


Podle další říkanky Jak vám roste zahrádka? pak Agatha pojmenovala poirotovskou povídku ze srpna 1935, jejíž hrdinka - pro změnu - otráví svou tetičku ústřicemi, jejichž skořápky chce ukrýt, i prozradím (poněkud podle), že je založí mezi dekorativní lastury na zahrádce.


Ale nejznámější říkankou užitou Agathou už samozřejmě zůstane ta z Deseti malých černoušků (1939), což je dodnes i nejprodávanější detektivka všech dob. Z veškerých Agátiných titulů sestrojených na podkladě říkanek se přitom rýmované předlohy přidržela nejvěrněji, přičemž metoda každé následující vraždy (páchány jsou na ostrově při pobřeží Devonu) brilantně napodobuje příslušnou pasáž básně. A přece autorka provedla jednu změnu, i když pouze v případě těžko v praxi realizovatelného dvojverší tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho – a zbyli jen dva.


Napsat román o černoušcích bylo - už takřka padesátileté autorce – výzvou, ale úkol, který si tím sama dala, splnila s až nadlidskou dokonalostí. „Deset lidí mělo umřít, aniž by to začalo být směšné," vzpomínala později, „a aniž by bylo jasné, kdo je vrah. A tak jsem knihu napsala, ale teprve po příšerně složitém promýšlení."


Snad složitém. Ale řešení zdánlivě neproniknutelné záhady je přitom až překvapivě průzračné a jednoduché a vysvětlení jest i dokonale logické. „Komu se kniha líbila nejvíc, jsem byla já sama," dodává Christie. „Lépe než kterýkoli kritik jsem totiž věděla, jak to bylo těžké."


A v jedenácté a třinácté kapitole se tu navíc odvážila skvělého triku. Umožňuje totiž čtenářům pohlédnout do myšlenek veškerých zbývajících postav. I včetně vraha! Věru husarský kousek. Aby jej ovšem mohla provést beztrestně, nemohla uvést, komu který sondovaný mozek náleží.


Vůbec nejsložitějším jejím románem však nebyl ten o černoušcích, nýbrž Nástrahy zubařského křesla (1940), které se v originále nazývají Ráz a dva, zapni přezku na botě.


I tady se vyskytuje dětské říkadlo. „Přezka spadla, kdo ji zvedne...“ Ale tentokrát je bohužel vsazeno do příběhu nepřirozeně i nepřesvědčivě a dokonce nemá jiný význam, než aby poskytlo názvy kapitolám.


To Pět malých prasátek (1942) je plným právem považováno za nejdokonalejší Agátino skloubení detektivky s klasickým románem a zrovna tak za nejkvalitnější její zpracování vraždy z minulosti. Propletenec zdejších vztahů je propracován víc než v kterémkoli jiném jejím díle a snad jediným nedostatkem tak zůstává absence u soudu přijatelných důkazů.


Na jedné straně dokonale vystavěný detektivní román s mazaně a precizně poskládanými vodítky, konstatuje Curran, a zároveň a na straně druhé i truchlivý milostný příběh a mistrná ukázka vypravěčské techniky s vylíčením tragické události prostřednictvím hned pěti různých pohledů. I říkanka je tentokrát užita nenásilnou formou a každá z pěti hlavních postav je dokonce dokonalým obrazem příslušných veršů. Snad právě proto, že těch veršů tentokrát není moc, nepůsobí analogie tak křečovitě jako v Nástrahách zubařského křesla.


Říkankovým příběhem jsou ovšem i Tři slepé myšky. Jak ty vznikly? Původně co půlhodinová rozhlasová, ale i televizní hra (1947). Byla transponována i v divadelní drama (o třech dějstvích) a dostala slavný název Past na myši (1952). Nevypadá ten titul zrovna jako citace, že; nicméně jí je. Pochází z druhého obrazu třetího dějství Hamleta. A původní verze hry? Stala se i stejnojmennou povídkou Tři slepé myšky (1948) a stejně se, jak řečeno, jmenuje původní říkanka. A Past na myši se, jak asi víte, v londýnském St. Martines Theatre dodnes reprízuje, čímž pronikla až do Guinessovy knihy rekordů.


Položme si nicméně a spolu s Curranem i další otázku. Které Agátino dílo má nejvíc šokující rozuzlení? Odpověď?


Hadí doupě (1948). V originále Křivý dům. Což je také titul říkanky! A závěr je zde dokonce až tak šokující, že vydavatel autorku původně poprosil o změnu. Odmítla ji však udělat a tato její (léta plánovaná) kniha i dík tomu zůstala mezi jejími nejoblíbenějšími. Jak vzpomíná, tvořila ji „s čirým potěšením". A co je tu přitom šokujícího nejvíc?


Hadí doupě není po formální stránce vůbec detektivka.


Vraťme se však k říkačkám a vězme, že Malého modrého hocha použila Agatha v románu Čas přílivu (1948), kde je titul této básničky i vzkazem média při spiritistické seanci.


Nu, a poslední verš básně Starý král Coel dal zas titul poslední Agátině hře Tři šumaři (1972).


Jak ovšem plyne ze Zápisníků, některé říkanky se do detektivek pokoušela vpašovat bezúspěšně, a tak jejich názvy zůstávají právě a jenom v zápisnících. Takhle jezdí páni, takhle zas huláni, Ding Dong Dell, Kočičko, kočičko, kdepak jsi byla?, Myška z města, myška ze vsi, Lucka bláznivá - kapsu ztratila, Cos to, Janku, cos to sněd?


Nu, a v románu Zlatá brána otevřená (Hickory Dickory Dock,1955) pak nezdolný Poirot pátrá v ulici U Zlaté brány; ale krom titulu říkanka knize opět neposkytuje nic. - Autorka se ani v nejmenším nepokusila děj s oním rozpočitadlem propojit. Ale je, uznejme, faktem, že je Poirot aspoň zarecituje. Ve finále. Ale nedostatkem této knihy je přílišný počet postav.


Dublinský archivář John Curran je či byl i dlouholetým redaktorem bulletinu Agatha Christie Newsletter a ve spolku se spisovatelčiným vnukem Mathewem Prichardem spolupracoval na zřízení Archivu Agathy Christie. Jako první člověk na světě směl Zápisníky dešifrovat a tematicky roztřídit i okomentoval, jak už řečeno. I objevil jak nástiny dějů, tak osnovy celých románů a seznamy postav i zmíněných už říkanek. A jsou tu taky některá alternativní rozuzlení a vyškrtnuté scény. České vydání kompletu pak uvádějí poznámky Jana Čermáka, jinak zakladatele naší Společnosti Agathy Christie (1997), a tento muž nelže, když tvrdí, že při své překladatelské práci vyšel v maximální míře z dřívějších překladů.


Úvody řady Curranových kapitol navíc pečlivě rozšířil a dodává: V některých případech se ukázalo jako nemožné, abych se o daném příběhu náležitě rozepsal nebo jej konfrontoval se zápisníky, aniž bych při tom nevyzradil rozřešení. Snaha o obcházení toho aspektu pomocí mnohoznačné slovní gymnastiky by každopádně bránila plnému porozumění.


A co se týče dalších Curranem narýsovaných tematických okruhů? Inu, zdá se, že se mu vždy jednalo o to, aby předvedl, nakolik Agatha uměla využít ten či onen motiv. Rád však přizná, že některé její knihy (samozřejmě) spadají do více ploch. Tak například Karibské tajemství by se mohlo objevit jak v kapitole Sváteční vraždy, tak ve Vraždách v zahraničí, podotýká, a podobně tomu Pět malých prasátek lze řadit mezi Vraždy podle říkanek i do Ohlédnutí za vraždou.


Ve svazku objevíte i oddíly o variantních titulech jejích prací a nevyužitých nápadech a Curran rovněž poutavě nastiňuje časy „zlaté éry britské detektivky“ (1920-1945) a zevrubně probírá okolnosti vzniku a prvního vydání „jednoho z nejlepších debutů, jaké kdy byly napsány", a totiž Záhady na zámku Styles (1921).


Hned čtyři kapitoly pak věnuje Čtivosti, Zápletkám, Plodnosti a Férovosti. A tu tedy Mistryně skutečně dodržovala. Ve sto čtyřech jazycích se už prodaly tři miliardy jejích knih, a když roku 1976 zemřela, byla nejoblíbenější spisovatelkou světa.

 


Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie. Zákulisí promyšlených vražd.

Do češtiny přeložil Jan Čermák.

Knižní klub. Praha 2017. 832 stran.

ISBN 978-80-242-5900-0

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 03 Listopad 2017 10:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB