Nejen Zdeněk Burian aneb Ilustrátoři dobrodružství

Email Tisk PDF

 

Prokop výřez přebalOsudy a práce výtvarníků narozených mezi lety 1857 (Josef Ulrich) a 1968 (Petr Modlitba).

 

 

 

Luxusní publikace Ilustrátoři dobrodružství nejspíš bude do roka oceněna, nebo by měla být. Jako její autor Vladimír Prokop. Vypiplal tu knížku a vyšla podobně dokonalá, jako dokonalí nebyli její protagonisté. Ne že by tito muži neuměli kreslit, to zvládali a dobře i malovali; ale klukovsky utíkali do romantických světů aProkop přebal do jednoho ulpěli právě v ranku dobrodružné četby; ať už té lepší, nebo té horší, ba brakové. A mnozí kumštýři, dodám jen, Zdeňku Burianovi i čtyřicet let po smrti budou vyčítat, že nebyl „skutečný“ umělec.

 

Byl či nebyl? Otázka. Ale vizuální sdělení „ilustrátorů dobrodružství“ mají s výjimkami dodnes moc a teoretikové pro jejich dílo vybrali hned několik adjektiv a pojmenování. Realistická dějová ilustrace (Stehlíková), reportážní realismus (Pecháček), iluzivně popisná ilustrace (Holešovský)...

 

Úvodem (str. 9–13) autor připomíná bipolaritu masové a populární kultury v kontrastu s kulturou elitní. Tato bipolarita je nejen podle něj uměle navozená a ve skutečnosti se mezi nimi nedá jen tak provést řez. Přesto se to zhusta dělo i děje. 

 

Je-li pak (příklad) recipient nezletilý, ještě to samozřejmě neznamená, že jemu nejlépe srozumitelné literární či výtvarné dílo vyhodíme z krajiny se skutečným uměním. A vidíte, přece bývali „ilustrátoři dobrodružství“ systematicky lynčováni, zatímco kritika mělkosti moderny, ideového vakua anebo formalistické prázdnoty naopak bývala brána co rouhání.

 

V úvodu knihy nesouhlasím s jediným tvrzením: brak NEvznikl teprve na přelomu 19. a 20. století, ale dávno předtím. Existoval minimálně jako tzv. krvavé romány – a taky ony přece už disponovaly obrázky. To však Prokop pomíjí. Plným právem naopak připomíná, že obrazový doprovod mnohé dobrodružné knihy převýšil svým emočním atakem její slovesnou složku, takže se četl příběh následkem toho „od ilustrace k ilustraci“.

 

Vladimír Prokop závěrem zmiňuje i pár es vyššího poschodí, kteří se v Česku k ilustrování dobrodružství rádi skláněli, a vzpomene tu Františka Tichého, Kamila Lhotáka, Oldřicha Jelínka, Adolfa Borna i Jiřího Trnku. V letech šedesátých lze pak nejsilněji vnímat modernistické tendence a svobodnější, symbolistický charakter obrázků, které přece smějí být pouhou parafrází. Jejich „pachatelé“ víc vyjadřovali vlastní emocionální postoje.

 

Prokop ovšem zmíní rovněž dál nezohledněného hyperrealistu Teodora Rotrekla (1923–2004), i když jeho práce podporovaly výhradně science fiction, a z řady průkopnické generace naopak vykáže Viktor Oliva (1861–1928), i když ilustroval Sienkiewicze či Matěje Broučka od Svatopluka Čecha. Reprodukcemi přetékající publikace sestává z monografických medailonů třiadvaceti malířů, přičemž jen šest posledních žije. Jsou shromážděni v kapitole Tradice realistické dějové ilustrace po roce 1989, ani jeden dosud neřekl poslední slovo a výsledky jejich umů nejsou sterilní. Žádný se nezpronevěřil řemeslu a svorně inklinují k vizuálně explicitnímu ztvárňování příběhů. Jsou to Petr Barč, Miroslav Pospíšil, Libor Balák, Josef Pospíchal, Milan Fibiger a Petr Modlitba. Kniha jim, pravda, věnuje pouhých 16 stran (z takřka pěti set) a úhlavní prostor uchvacuje sedmnáctka starších legend na čele s Gustavem Krumem (1924–2011), který patrně právem obsadil nejvyšší počet stran (36).

 

Přesně podle očekávání se jedná o osobnosti, jimž bylo dobrodružství meritem bytí a jejichž díla se většinou formovala bez interakce s avantgardou. Je to oddíl talentů, které buďto rezignovaly na utváření konceptů moderních tendencí, nebo ani nikdy neuvažovaly o tom, že by tvorbu svázaly běžně přijímanými pojetími. Statě o nich Prokop navíc záměrně formuluje jako příběhy a seřazeny jsou od chronologicky nejstaršího Josefa Ulricha (20 stran), který je následován (čísla za jmény znamenají počet jim věnovaných stran) Věnceslavem Černým (30), Stanislavem Hudečkem (20), Václavem Čuttou (28), Rudolfem Komínkem (18), Františkem Horníkem-Lánským (16), Janem Gothem (22), Jiřím Wowkem (28), Aloisem Ladislavem Salačem (22), Zdeňken Burianem (34), Milošem Novákem (34), Václavem Junkem (34), Bohumilem Konečným (32), Janem Černým (30), Jaromírem Vraštilem (32), Gustavem Krumem (36) a Karlem Tomanem (25). Přitom pouze o Burianovi, Konečném, Vraštilovi a Krumovi už existují reprezentativní monografie, s Konečného výjimkou taky od Prokopa. A milovanému Burianovi věnoval dokonce již šest titulů, počítám-li taky bibliofilii Vlastní cestou (2015).

 

A ostatní? Byli v mnohém tabula rasa. Nu, a znáte-li doposud Jiřího Wowka (vlastním jménem Georgije Vladimiroviče Volkova, 1899 Kyjev – 1961 Praha) jen jako ilustrátora bigglesovek, zde omyl napravíte a budete touto charismatickou osobností fascinováni.

 

Ani v mnohém pověstný Václav Čutta (1878–1934) ovšem nebyl jen malíř doprovázející pohádky a Burroughsovy fantazie a společensky i obchodně se jednalo o úspěšného, produktivního řemeslníka, který příležitostně diskutoval s Jaroslavem Haškem a spřátelil se důvěrně s Emou Destinnovou. Právě on rovněž býval nejaktivnějším českým tvůrcem filmových plakátů („nejplodnějším afišistou němého filmu“), rozmáchle investoval do nemovitostí u Barrandova a měl vlastní dostihovou stáj, byť s jediným koněm. Sám pak byl ztepilým sokolem, nicméně zřejmě i sukničkářem. Navíc měl značný hudební talent, dokonce dirigoval a jeho děti učil skladatel Josef Suk. Stal se i jedním v prvních systematických průkopníků otužování a jen snad neměl zjara 1934 tak dlouho odpočívat na studené zemi, neboť pak podlehl zápalu plic již v pětapadesáti letech.

 

Jak si můžete prohlédnout, vedle deseti svazků Spisů E. R. Burroughse ilustroval tento pozoruhodný řemeslník taky verneovky, Maye, Marryata, Févala, Sienkiewicze a Galopina či Luigi Mottu. A že byl naprostý autodidakt? Překonal to.

 

Očividné, uznejme, však jsou (i navzdory kresebné jistotě) jeho výtvarné limity, přičemž této kategorii umělce se asi nejvíc blíží A. L. Salač (1900–zřejmě 1953).

 

Taky on uměl vydělat „velké peníze“, ani on se nebál filmových plakátů a pohlednic a – obecně vzato – komerce. Ani u něj se nepodařilo Prokopovi dohledat jakékoli dokumenty o výtvarném vzdělání. A přece není ani Salač zapomenutelný a vedle konvolutu k třinácti knihám Aloise Musila a Foglarova Boje o první místo ilustroval rovněž Flose, Dumase či Arthura Ransoma. Toho ovšem, konstatujme, poněkud kýčovitě.

 

„Je srozumitelnou vizitkou výtvarníka, který se rozhodl v prostředí standardizovaného komerčního úzu potlačit z existenčních důvodů svou individualitu,“ podotýká tu Vladimír Prokop. A dál?

 

Nemůžeme představovat autory všechny, ale oproti dvěma předchozím se Václav Junek (1913-1976) jeví co nedoceněný velikán. Byl dvorní ilustrátor svého přítele Františka Běhounka a také stvořil obrazy do školních učeben a klasický Slabikář. Ilustroval Flose, Verna, Londona, Haggarda, Ludvíka Součka, dokonce Foresterova Hornblowera a Hochy od Bobří řeky. Pro pár pokračování, než byl v polovině května 1941 zastaven Mladý hlasatel, taktéž nahradil kreslíře Rychlých šípů Jana Fischera.

 

Vladimír Prokop (*1960 v Sokolově) absolvoval Pedagogickou fakultu v Plzni (1984) s aprobací český jazyk, výtvarná výchova a dějiny umění a jako specialista na Buriana je spolutvůrcem jeho trvalé expozice ve Dvoře Králové nad Labem. Mimo jiné napsal řadu šesti středoškolských skript včetně Teorie literatury. - Při práci na Ilustrátorech dobrodružství v archivech takřka nocoval, prolézal hřbitovy a hledal rovněž potomky výtvarníků zesnulých už před koncem války. Přispěl pak nakladateli částkou v řádu desítek tisíc, již získal prodejem Burianovy ilustrace, a navzdory šťastnému manželství a tchýni se prý dokonce vzdal části svého honoráře; ne-li rovnou honoráře celého. Knihu však, dodám, podpořili finančně i mnozí další a například taky předseda Sdružení přátel Jaroslava Foglara Vojtěch Hanuš a foglarovští nadšenci a badatelé Milan Alpín Lebeda a Václav Nosek Windy. A také autor knih o Karlu Mayovi a Divokém západu Karel Jordán Deniš.

 

Udělali dobře? Nepochybujme. Podobná odborná publikace neexistovala a o mnoha probíraných malířích se dosud dalo najít sotva po patnácti řádcích ve starých slovnících. Pokud vůbec něco. A jejich ilustrace jsou dnes roztroušeny po soukromých sbírkách i mnoha institucích, ale Prokop se nikde nesetkal s nezájmem. Kvůli příběhu Jiřímu Wowkovi přitom navštívil dokonce až archiv na Ukrajině a obdobně neuvěřitelnými se ukázaly být osudy Josefa Ulricha.

 

Vladimír Prokop: Ilustrátoři dobrodružství. Obálka a grafická úprava Tomáš Měchura. Vydali Toužimský a Moravec. Praha 2017. 496 stran. ISBN 978-80-7264-183-3

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 25 Říjen 2017 12:40 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB