Jak ztratit architekta aneb Věrohodný příběh české Kate Blanchett

Email Tisk PDF


Mandausová přebalNovinářka a „blogerka roku 2010“ Klára Mandausová je zatím autorkou tří knih: Příběh obyčejného uzdravení (2017, s Janem Hnízdilem), My dokonalé (2016) a Slunečnice (2014). Pracovala mimoto třináct let v Mladé frontě Dnes a je redaktorkou časopisu Marianne.

 

 

 

Svazek My dokonalé představil vloni 57 jejích fejetonů, jak je psala na server iDnes.cz a do magazínu Ona dnes, a zaujaly mě skoro všechny; a tedy nejen Žebříčky (končící úvahou o autorčiných punčochách), Rodiče (o dělení návštěvníků třídních schůzek) a Superženy (o celkem čtyřech typech žen ve vztahu k aktivitě). - Vraťte však se, snažně prosím, spolu se mnou k autorčinu knižnímu debutu.


Jmenuje se Slunečnice a jde o jazykově na výši se udržující ženský román. Má sedmdesát kapitol a úvod je od Petra Šimůnka, šéfredaktora Forbesu. Ta předmluva má zajímavé post scriptum. Šimůnek totiž tvrdí, že zná Kláru Mandausovou „strašně dlouho“ a je si jist tím, nakolik smí potvrdit, že Klára nebyla předlohou hlavní hrdinky Kristiny alias Slunečnice.


Skutečně ne? Neřekl bych, že je snad Šimůnkovo odvážné tvrzení lživé. Přesto... Nemůže samozřejmě být pochyb, že autorka z vlastního života čerpá od začátku do konce, a to víc než vydatně. A byť by maličkosti změnila, líčí své blízké. Včetně dcery Kristiny (zde Magdaleny), které dnes už sice je nějakých patnáct (jak jsem sám viděl), ale jíž je na začátku románu Slunečnice teprve šest.


O čem pojednává tato kniha, vyrašivší taktéž z autorčiny šťastné spolupráce s redaktory Zdenko Pavelkou a Romanou Jelínkovou? Když by to kterýkoli mamlas a mameluk prahl shrnou (což je na zabití), tak o tom, jak - zpola bezděky – prošustrovat skvělého manžela-architekta. Skoro nic sice neprovedete, ale jednou už jste se v Česku narodila co magnetizují bytost (podobající se prý Kate Blanchett), i jste sunuta k osudovým proláklinám.


Nejzlověstnější hlubiny to naštěstí nebudou a končí se částečným happy endem. Přece jen. Slunečnici psala totiž dáma nejen chytrá, ale podle mého názoru i šťastná. V podstatě. Zároveň pak citlivá a obdivuhodně plná energie. A podobající se snad některé z hrdinek seriálu Sex ve městě? ptá se teď každý věci znalý. Snad, odpovím; a jedno máme asi jisté. Jste-li „slunečnicí“, těžké je být věrnou. Punktum.


Slunečnice je hodně o tom a mnohá žena zažila něco podobného; i když jenom málokterá asi umí (podobně jako Kristina) zmagnetizovat svou první a největší lásku ještě po šestnácti letech.


Nebo je to časté? Nemám tolik zkušeností, ale s podobnými příběhy o dámě mezi dvěma chlapy bývá, myslím, i následující potíž. Hledisko vypravěčky je až moc subjektivní. Věrně jí sice věříme její verzi, už toho ale nebývá dost nalezeno na téma motivací jejích mužských protějšků. A reálná motivace rozchodů a rozvodů? Kdo se jí kdy dobral? I autorští giganti zde tápali a tápou a ony motivy jsou jednoduše i složitě iracionální. Co bývá uváděno jako důvod k rozluce totiž důvodem číslo jedna skoro nikdy nebývá. Ony důvody totiž jsou vnitřnější, atavističtější a... Vztahy se bohužel obecně a samospádem rozkližují.


Rozpadá se, pravda, i jinak pěkná knížka Kláry Mandausové.


Naštěstí jen ve dvě části. A pouze do jisté míry. Zlom však má. Je, řekl bych, na straně 111 - a představován šťastným finále hledání (údajně) ztracené dcerky. Její dočasné zmizení lze snad skutečně interpretovat jako trest hrdince a varování pro ni. Varování i proto, že mě posléze napadlo, zda ono zmizení manžel Pavel a jeho tchýně jenom nezinscenovali.


Za tímto „prvním koncem“ (umístěným přesně do správného bodu textu) kniha nenápadně zvážní a trochu změní charakter. Muselo se to stát, protože příběh je nucen k hlubší reflexi. Nakolik se ovšem zhostil reflexe úspěšně, je takříkajíc zajímavá otázka.


Z hrdinčina (a snad i literárního) pohledu se to podle mě povedlo, ba takřka na sto procent.


Avšak z objektivního hlediska? Tady matérií citu a světa už tak jednoduše nepronikáme.


O rezignaci se sice nejedná, ale určitou marnost při pokusech analyzovat ukryté motivy registruji. Jen a právě z tohoto hlediska se tu pak jedná o jistou povrchovost.


Vlastní kapitolu pak představuje stálý tón a vliv agilní hrdinčiny matky – a to, že existuje tuhá vazba mezi ní a první láskou Kláry Losenické je přitom fatální. A více už tragické než tragikomické, řekl bych. A matčin (celoživotní) vliv sice není přímo Psycho, ale pozitivní nebyl. Byť to vyprávění poměrně poslušné dcery věru neroztrubuje!


Při hodnocení podobné knihy nesmíme nicméně zabřednout do psychologických nuancí a naopak musíme ocenit úroveň zmapování jisté vrstvy světa. Autorka uspěla a onen level, řekl bych, zachycuje plasticky a celistvě. Navíc povětšinou i neotřelým jazykem. Není nepodstatné nakolik optimisticky. Možná jde o jakousi ABBU, kdybych se měl uchýlit k nepřesně hudebním přirovnáním, a místy i o Ringovu Perníkovou chaloupku; to nemíním  pejorativně (Ringa mám rád) a dočkáme se (přece) taky skvělých tahů na brány: Jsou jimi pointy jednotlivých kapitol (hotové góly) a dočkáme se opravdu i energie. Aktivní hrdinku si zkrátka nelze neoblíbit. Jestliže si v redakci pokládá nohy na stůl a díky hezkému zadku utáhne šéfa na vařené nudli, ještě to neznamená, že nic nedělá.


Navíc má příběh Kláry Mandausové spád a jen málokdy máme pocit, že je některá kapitola pouze fejetonem navíc. A je-li? Každopádně se bavíme a komplexem celku nás vede leitmotiv stromu za redakčním oknem.
Snad jedinou skutečnou výhradu bych měl k příliš burleskní sekvenci na straně 37, která nemá na Šimka a Grossmanna. Nic, rozumějte, nemám proti malinko „lepšímu“ světu a jeho líčení. Třeba i u Marie Poledňákové. Snad i u Ireny Obermannové. Avšak Klářina jízda tramvají je podána moc „milionářsky“. Citujme (str. 37)!


Tramvají do práce jsem nejela asi deset let, protože neumí jezdit stovkou. To je přesně rychlost, která jediná dokáže mazat má zpoždění. - Netuším, že je na dveřích tlačítko, které musím zmáčknout, aby se otevřely. Když jsem naposledy nastupovala, žádné tam nebylo, otevřely se samy. Lidstvo upadá. Vždyť to pořád říkám. - Stojím jako pitomec na refýži. Přijede tramvaj, přistoupím ke dveřím, ujede tramvaj. Takhle třikrát. To musím mít, do háje, nějakou speciální uniformu, aby mě pustil dovnitř? - Ve čtvrté někdo vystupuje mými dveřmi. Vyrazím, jako kulhavý maratonec. Jsem tam. Hurá. - Proboha, jedou tu všichni, co se přihlásili do soutěže Vydrž se nemýt.- Visím na tyči. Na zádech obtisknutého chlapa, který zřejmě postoupí rovnou do mezinárodního kola. Žaludek se houpe u tropu. Ale kotník bolí míň.- Konečně vystupuju.- Mačkám tlačítko. Do háje, proč se neotvírají?- Mačkám signál pro výstup s kočárkem a dřevěnou nohou. Nemám ani jedno.- Potřebuji dezinfikovat. Jdu rovnou na panáka.


Milionářské to, uznávám, přece jenom tolik není. A je-li pasáž legrační? Docela ano. Horší mi nakonec přece přijdou některé odstavce na konci knihy, jimiž Losenická shrnuje vlastní situaci. Knihu tyto vstupy zbytečně (a nebezpečně) banalizují!


Str. 164: „Celých patnáct let jsem mu chtěla dokázat, jak moc se mýlil. Že já byla ta pravá. Zároveň jsem si neuměla představit, že bych byla svému muži, Pavel se jmenuje, nevěrná. Jen jsem prostě chtěla, aby to věděl, aby Štěpán věděl, jakou udělal chybu. Rozumíte?“
„Ale bála jste se, že až ho uvidíte, můžete chtít... si na něj sáhnout.“
„Ano, ale...“
„Ale?“
„Ale zakázala jsem si to. Měla to být jen má satisfakce.“


Str. 162: Zkrátka jsem v propasti. „Může žena, co má dítě a spokojenej vztah, milovat někoho jiného? Má na to právo? Proč se jí to stane? A co s tím má dělat? Může jen tak říct: Miluju a něco se změnilo. Miluju a nevím, co si s tím počít. Miluju a hledám pochopení.“
„Příliš těžké otázky,“ řekl Viktor a ruka, co hledala číšníka, klesla na těžký tmavý stůl. „Příliš těžké odpovědi.
Odpověď přitom tuší, myslím si, každý, Zní: „Samozřejmě.“ Absence této prosté odpovědi nicméně, a to uznám, hodnotu vyprávění nesnižuje a kupříkladu moment srovnání hrdinčiny situace se (Styronovou) Sophiinou volbou ani v tom nejmenším nevnímám jako nepatřičný.
Přímo skvělé mi pak připadají četné narážky na hollywoodaké idoly (na Klárou milované herce včetně Colina Firtha) či na hrdinkou milovanou Radůzu. - Natolik vtipnou, živou, přímočaře napsanou a poutavou knížku nelze doma sem tam nepohladit v knihovně.
I když... Naprosto žádná zmínka o Belmondovi a tolik zmínek o Alanu Delonovi?
Mě to zamrzelo

 


Klára Mandausová: Slunečnice. Redaktoři: Zdenko Pavelka a Romana Jarolímová. Mladá fronta 2014. 176 stran. ISBN 978-80-204-3381-7
Klára Mandausová: My dokonalé. Redaktoři: Petre J. Novotný a Romana Jarolímová. Mladá fronta 2016. 208 stran. ISBN 978-80-204-4017-4

 

 

Ukázky:
Jsem ženská. Kdybych nebyla, mohla bych být už jen chlap.
Věci, které dělám, ale chlapi nedělají. Tedy alespoň některé věci.
Kolik mi je? Tak do toho nikomu nic není. Byla jsem už dávno dospělá, když lady Di nabourala v tunelu a půl světa pak hodně brečelo. A taky mám báječný sex, a to prý ženy v mém věku mají. Přesněji, jak kdy ho slunečnice přebalmám, ale nejsem Britney Spears, abych na sebe hned všechno práskla.
Taky mám muže, který není pořád doma.
A šéfa, který pořád dřepí v kanceláři.
A někdy toho mám docela dost.
Kdyby ještě lítal concorde, nestihl by to mezi rodinou a redakcí rychleji.
Jsem novinářka, to pro pořádek. Píšu o všem možném do magazínu, co čtou ty, které toho mají stejně dost jako já.
Taky jsem veselá. A hodně se směju se Stelou. To je moje kamarádka.
A vypadám prý, říká Stela, jako Cate Blanchett, když hrála královnu Alžbětu. Tak nevím, co tím myslí. Jediná role, kde je skutečně jako žena příšerná.
Můj muž říká, že mu připomínám lemura.
Můj šéf mručí, když mi civí na zadek.
A abych nezapomněla, je tu ještě jeden. Bídák. Opustil mě a já mu to nemůžu patnáct let zapomenout. Protože jsem ho tolik, tolik... ale nic.
A pak je tu taky má matka. Vypadá jako moje sestra. To mě trochu vyčerpává.
---
Neměla jsem strach dohnat ručičku tachometru ke dvěma stům a málem ji ohnout, ztratit se sama v temném lese, běžet pražským Žižkovem ve tři ráno, sjet tu nejčernější černou na ledovci a pak brzdit dole u lanovky jako kocour z komiksu.
Neměla jsem strach obrátit si život vzhůru nohama, a ještě ho za ty nohy pověsit do výšky Mount Everestu.
Neměla jsem zkrátka strach.
Když se narodila Magdalena, zjevil se, zmetek, nikdo ho nezval.


---


Jedna moudrá žena mi tehdy řekla. „Pořád na něj myslíte. Na strach. Máte v hlavě tragédie. A ony se stanou. Je to jisté, jako že prší z nebe. Představte si svět jako místo, kde se na starém analogovém rádiu ladí stanice. Nalevo vyjí vlci. Černočerné myšlenky. A napravo šustí motýli. Žijte ve světě motýlů. A nenechte vlky přelézat k nim.“
Jenže přelézali pořád. Odháněla jsem je, škrtila, mačkala, dupala po nich a zahazovala je. Ulevilo se mi.

 


Z následující Klářiny knihy My dokonalé
Někdy ve třetí třídě se mi líbil Tom. Byl zamilovaný do Kláry, jenže do úplně jiný. Mně házel za krk papírový kuličky Rostík. Ten mě nebral.
Pak jsem zahořela k jednomu s exotickým jménem i původem, a ten zas miloval Víťu. Smůla. Mě uháněl v tu dobu Milánek. Připomínal mi míč, a když mi doma řekli: „Milánek tě asi miluje,“ tak na třicet minut jsem se rozbrečela.
Taky se mi líbil Lumír. Krásný jméno. Vypadal jako Harbert z Tajuplného ostrova, možná proto. Viděla jsem ho všeho všudy dvakrát v životě.
Napadlo mě, že bude jistější vzdychat pro toho, koho v životě nejspíš neuvidím vůbec. Nalepila jsem si na zeď Ingemara Stennmarka. Jeho fotku, to dá rozum. Byl to Švéd. A o dost starší. Miloval nějakou letušku. Ale co, nad postelí visel i on.
V pubertě jsem se zamilovala do bratra kluka, co zase házel očima po mně. Znovu blbý.
A ještě byl do mě zamilovaný jeden, co mi dával do schránky žvejkačky. „Nebuď pitomá, žvejkej, vždyť to jsou donaldy,“ pobízela mě maminka s plnou pusou růžové hmoty. Utřela jsem vzteklou slzu. Strašně jsem se styděla, že mi je tam hází zrovna on, šprt. Když do kaslíku jednou narval plyšovýho medvěda, rozbrečela jsem se na patnáct minut. Přeci jen, byla jsem už o něco starší.my-dokonale přebal
A pak jsem konečně pusu dostala. Takovou tu mlask. Na koupališti seděl kluk a já viděla, že se na mě dívá. Hezký. „Kolik ti je, nešla bys do kina?“
„Čtrnáct, teď v srpnu budu mít narozeniny.“ Špatně si to vyložil. Právě onoho srpna mi mělo být čtrnáct. Takže vlastně třináct. Jemu bylo osmnáct.
Do toho kina jsme šli. Babička mi natočila vlasy, vypadala jsem jako kremrole. V kině jsem na kremroli nasadila stříbrný brejle. Nádhera.
„Máš pěkný obočí,“ vyznal se tehdy. Když jsem odjížděla z prázdnin, kroužil okolo autobusu na kole. Moc milý.
A pak jsem dostala větší. Pusu. „hele, to je docela dobrý, ne?“ utrousil směrem ke kamarádovi na schodech gymplu blonďák s očima Paula Newmana, který v tu chvíli koukaly na mě. Pak jsem zjistila, že docela dobrá byla současně i Hanička, Alenka, Michalka...
No jo, a pak to muselo přijít. Byla jsem ve čtvrťáku skoro poslední, co neměla o čem vyprávět. Mezi námi, ještě dlouho potom jsem neměla o čem vyprávět. Dodnes se tomu směju.
No, tak která byla vlastně první? Suď, Zuzano.
Žádná. Každá je první. Láska se nečísluje. Buď je, nebo není. A že je jí jako šafránu. A když už je, co záleží na tom, kolikátá...

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB