Letošní povídková „péef“ Zory Šimůnkové-Janáčkové

Email Tisk PDF

šimůnková výřez přebalNevím, jaké PF bude Zora Šimůnková (*27. 6. 1965, www.zorasimukova.cz) rozdávat letos, ale loni zazářila publikací s titulem Pak už spolu budeme furt (viz fotografie).

 

 

 

Jo to sbírka krátkých povídek, do níž autorka mimo jiné zahrnula prózy Nikdy jsem neměl Japonku, Rusalka, Furt chodila, Podrž mi kočku a Kalendář ze Švýcarska. Texty se rodily v letech 2013-2016.

A Zora? - Vedle toho, že je autorkou nekonečně celoživotního deníku, který si nepřestává psát už prostě v rámci terapie, začínala jako úspěšná (a ještě dětská) básnířka.

Po studiích knihovnictví (1979-1983) asi dva roky pracovala na ČVUT, kteroužto školu jsem tou samou dobou taky navštěvoval, a do roku 1986 byla pak šimůnková přebalredaktorkou časopisu Nové knihy. Při této příležitosti bych jej chtěl představiti i dnešním nejmladším a provedu to následujícími větami:

Vše, co oficiálně vycházelo, bylo Novými knihami anotováno, a týden co týden mi stačilo jen obrátit pár jejich stran.

Měl-li jsem tenkrát chápat, že toho v oblasti beletrie..., inu, zrovna moc nevychází?

Měl. Většinou mi to však nedocházelo. Jelikož jsem byl na taký stav odmalička zvyklý a jiný jsem neznal.

Ale k Zoře.

Mimo jiné pracovala i v Československém filmovém ústavu (do roku 1988), v Zemědělských novinách (do roku 1992) a - po mateřské dovolené – rovněž v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského (1995-1998). Po dalších epizodách (dokonce i v Muzeu Policie a na Akademie věd) je teď Zora už patnáctým rokem zaměstnána na Univerzitě Karlově, zhruba po stejnou dobu píše prózy a zůstává spojena s pražskými kavárnami Obratník a Jiný kafe (ale třeba i Slovenským domem) a s tzv. Večery přiměřených depresí, kterých dosud proběhlo 156.

Zora se rovněž podílí na známém festivalu Literární Vysočina, získala řadu cen, uspěla v mnoha literárních soutěžích a publikovala mj. v Reflexu či časopise Plzeňský literární život. Také v Lidových novinách. Dále je zastoupena v řadě almanachů a sborníků (například Slavík nezpívá špatně, Lyra Pragensia 2002) a nejen ve spolupráci se Zdeňkem Vřeštálem uspěla i co písňová textařka.

Mezi roky 2004 a 2005 se Zora Šimůnková v „Divadelním studiu Jindřichovy Plachty“ autorsky podílela na představení Čtyři kusy, pro něž připravila své příběhy Smutek a Jedenácté přikázání. Nu, a vyšly jí taky knížky:

Ten sprosťák... (Protis 2005)

Láska je zdravá... (2006, spoluautorem je Vladimír Babnič)

anebo Hospodská byla jako ideální manžel (2009, spoluautorem je Václav Franc).

V následující – antiintelektuální a minimalistické - próze (z péefkové publikace) Zora snad až geniálně pracuje jen s málem, umně zachází se zkratkou a právě ruku v ruce s dotyčnou zkratkou putuje časem. Jím – i mezi rámy (takřka kompletních) životů svých figur...

Zora Šimůnková: Pak už spolu budeme furt

Bell se koukala z okna. Klaply dveře. Tonda byl vybrat poštu.

„V pátek to vezmu mámě,“ hodil dopisy do aktovky. Zamnul si ruce: „A co ty, že už nejsi svlečená, svlíkat, svlíkat.“ Rozvázal si kravatu a hodil ji na křeslo.

Jen tak kecal. Machroval. Znali se dlouho. –

„Tak holka, holka,“ to už říkal mazlivě, „možná je tohle poslední rande, než nám bude...“

„To neříkej.“ Poslední rande před padesátkou si představovala jinak, než rychlej sex mezi vyzvedáváním pošty. Ale všecko má svý kouzlo.

„Už tak jsme na tom líp jak minulej rok.“ Tonda si vedl statistiku.

„Ale mnohem hůř jak před deseti lety.“ I Bell si vedla vlastní počty.

„No, hlavně, že budeme mít na co vzpomínat.“

„A budeme to dělat, dokud to půjde!“ řekla Bell vítězoslavně.

„A pak se o tom budeme aspoň bavit!“ dodal Tonda.

*

Seznámili se na inzerát pár let po revoluci. Každý chtěl ještě něco trochu jinýho, než měl doma.

„Na postel to nevidím.“ řekl při druhý schůzce a po třetí skleničce. „Ale lepší by bylo si tykat.“

A tak si u Levné jídelny na Těšnově potykali a první roky známosti proseděli po hospodách a prochodili parkem na Invalidovně. Povídali si; o dětech, o práci, o čemkoliv.

Po třech letech řekl: „Uvažoval jsem o manželství s tebou. A neumím si to představit.“ Káravě, bezdůvodně káravě to řekl. Bell se naštvala. Proč o tom začíná, když to po něm nikdo nechce?!

Zapsala si to do deníku, díky tomu to věděla i po tolika letech.

Stejně jako, že po několika dalších letech volně navázal:

„My se se ženou nikdy nehádali tak, abychom se chtěli rozvádět.“

Nařekla na to nic. Proč taky? Kdyby, vzala by si ho.

*

TO HLAVNÍ se stalo jednou v červnu. Seděli v lese nad tratí, vedle on bydlel jako malý. „Sme sem chodili s babičkou na houby. Rostla jich tu spousta. Tohle všecko,“ ukázal na nový barák za kolejema, „tady ještě nebylo. Bydlel tu hejkal, říkala babička.“

Pak se to stalo. Když vstávala, zjistila, že rukou nechtě rozdrtila nějakou houbu.

Cestou domů se Bell stavila v hospodě na panáka. Chtěla přepít tu vůni, tu hroznou vůni hub.

*

Potřebovali se. Každý rok víc.

*

Znali všechny opuštěný místa v Praze, kde se to dalo dělat mezi šestou a sedmou večer. V hodině, na kterou se dá leccos svést, v hodině, o kterou je možný jednou za čas přijít pozděj za rodinou relativně bezpečně.

Časem ale těch míst ubývalo, developerům se hodilo kdeco.

Seznámili se ve středověku, době před mobilama, několik let měla akorát jeho pevný číslo do zaměstnání. Číslo nebylo nijak tajný, nemělo smysl na něj volat, na povídání to nebylo. Když si konečně pořídil mobil, měla o něco lepší pocit. Posléze dostal služební mail, a to už byla známost „pod penzí“.

*

Jednou hluboko v noci pípla Bell sms. „Tolik tě miluju, Tonda.“ Vytřeštila oči jako na zjevení. Tak dlouho to viselo ve vzduchu. In vino veritas, pomyslela si pak – a měla pravdu. Jel z firemního večírku, večírku ve stylu hippies. Za dva dny byly Vánoce.

*

Po deseti letech začali slavit výročí seznámení.

„Zase o rok víc. Kdo by tomu věřil...“

„Jsme blázni,“ řekl on.

„Ale krásný, kdo tom má,“ řekla ona.

„Pamatuješ na ten hurikán... a na tu bouřku... a jak jsme to jednou nedělali, jak bylo to hrozný náledí, aby s náma to auto neujelo... a na to místo u silnice, tam byla ale tma!“

*

A život šel dál a dál. Měla jiný chlapy, každej o Tondovi věděl. Samotný jí nebylo jasný, jak to fungovalo, ale fungovalo. Upřímnost. Mám ještě jednoho kamaráda, řekla vždycky.

*

Nejpodivnější místo na randění bylo v motolským lese vedle krematoria. – „Tady hejkalové nejsou,“ uklidňoval ji.

*

Koupil chalupu a Bell tam byla. Když šla v noci na záchod, uslyšela to.

„Bydlí tady,“ řekla ráno.

„Kdo?“

„Hejkal.“

„Jestli jo, tak jenom někdy. Jenom když tu seš.“

„Tak od něj budete mít už napořád klid.“ Klapla dveřma a šla na autobus.

*

„Co hejkal?“ ptala se vždycky, když se viděli.

„Nic jsem neslyšel.“

*

Jednou se bavili o posledních věcech člověka.

„My nemáme v Praze rodinnej hrob,“ řekl. (Jeho dědeček byl stavitelem ve Vlašimi.)

„Ve Vlašimi je taky pěkně,“ odpověděla.

„Tam už se stejně nevejdu.“

„Tak já tě vezmu k nám,“ navrhla v žertu. Plácli si na to.

*

„Sem s tebou šťastná,“ řekla mu teď.

„Prosímtě, co se mnou...?“

„Když tě vidím, jsem šťastná,“ řekla s důrazem na slovo KDYŽ. „Ale víš, co bych chtěla? Aspoň jednou? Být s tebou celou noc. Jednou to šlo, ale ty ses bál.“

„Kočko,“ řekl, „kočko... Budem,“ řekl, „budem.“

Podívala se na něj a pak oknem na šedivý mraky.

„Nejpozději na hřbitově. Pak už spolu budem furt.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB