Vzpomínka na Protektorát

Email Tisk PDF


knihovna PRO MLÁDEŽ foto s antikvariatZa války byli do češtiny překládáni všelijací „machři“ a (hotovým) rájem demagogie se stala roku 1943 sešitová edice sešitů Knihovna pro mládež, produkovaná nakladatelstvím Orbis (de facto 1921-1997). Stejný vydavatelský dům uvedl onoho léta na trh třeba i poměrně kuriózní knihu Vladimíra Sacha Frantík, kladivo a spol., nebo (jistěže docela hezkou) Čemusovu prózu o elektřině, která se hemžila oživlými předměty (Bratři Drátové).

 

 


V případě Knihovny pro mládež nicméně narazíte na dramatičtější názvy příběhů a kupříkladu poutá titul Zákopníci ničí sovětské přísunové spoje (napsal W. Menningen, svazek 2) nebo Boj o Krétu (E. E. Strassl, sv. 10). Či sešitek „38 mužů dobývá Vichy“ (Walter Henkels, sv. 13).


Jenom zdánlivě odtažitější, ve skutečnosti však stejně propagandistický je Hrad mongolských lupičů (Hans E. Dettmann, sv. 14). Ve výčtu lze pokračovat, ale podstatnější je, že výtvory spojovala celá řada faktorů.
Tak především atakovaly čtrnáctidenně české děti. Za další je šlo pořídit jen za dvoukorunu. Nu, a krom toho zinscenovala redakce hlasování, kde se odpovídalo na následující „moudré“ otázky:


1. Které číslo Knihovny pro mládež se vám líbilo nejlépe?
2. Proč se vám líbilo nejlépe?
3. Které číslo se vám nejlépe líbilo jako druhé?


Vzadu na obálkách je militantní edice charakterizována co „Knihovna pravdivých dobrodružství vojáků, námořníků, letců, cestovatelů i inženýrů-vynálezců na bojištích a ve všech zemích světa,“ ale rovnou se dalo napsat „na bojištích všech zemí světa“. Tituly jako Po stopách šavlozubého tygra (18) či Hledáme naftu (11) či Tajemství zkumavek a křivulí (16)  totiž zůstaly v menšině, a dokonce i pouhý přidružený článek na jedné z předsádek předkládá Galileův životopis pod charakteristickým titulem: Galilei, vědec a bojovník.


Proti nepříteli do severských vod, jmenuje se jeden z dalších svazečků, jenž dosáhl minimálně čtyř vydání, i citujme:
Právě když stojím u kantiny, abych si koupil několik cigaret, zmlkne náhle řízný pochod z tlampače. „Pozor, pozor! Anglická vláda porušila bezohledně neutralitu Norska tím, že položila v jeho výsostných vodách minové uzávěry.“ I samo toto hlášení působí jako bomba! Každému je nyní jasno, že Vůdce nenechá drzé porušení práva bez odpovědi. Jak to učiní, neví ještě nikdo, úmysly nepřítelovy jsou však nyní až příliš zřejmé. Pod pláštíkem pomoci Finsku chtějí nám Britové odříznout ze skandinávských zemí dovoz rudy, kterou nezbytně potřebujeme, a tak ohrozit nebezpečně Říši překvapivým náporem z boku. Hned jsme zapomněli na vycházku i na děvčata.


Radši však rovnou skočme na konec:
„Heil Hitler, mužové!“ pozdraví admirál vojáky - a jako z jedněch úst zahřmí odpověď: „Heil, pane admirále!“ A teď velitel promluví k posádkám: „Odvážným rozhodnutím nařídil Vůdce vyloďovací akci, která nemá v dějinách příkladu. Nepřítel měl absolutní vládu na moři, ale posádky našich lodí vykonaly i nejnemožnější, a to díky své odvaze a jediné a společné víře ve vítězství i ve svého Vůdce.“
A svůdce, mohl by dodat mnohý dnešní, ale jistěže i tehdejší čtenář, přičemž zaskočí až nábožný charakter oslavných tirád. Mnohému z námořníků připíná admirál na prsa Železný kříž, a když dojde na „prohlídku“, září mu vstříc oči všech.


Mnohý protektorátní kluk pak asi u trafiky akceptoval i sešit Bouřlivák a Neptun (Herbert Sprang, sv. 12) - s podtitulem Na honbě za konvoji ve středním Atlantiku – a mohl tudíž číst i tento kýč:
Ne, nikdo nevěděl, kdo se zpěvem vlastně začal. Nejdříve jen tak někdo bzučel, pak bzučeli všichni a nakonec celá hlídka zpívala zamilovanou píseň: „U kasáren před velkou bránou stála lucerna a tam stojí ještě dnes... Kdyby se mi něco stalo, kdo bude s tebou stávat pod tou lucernou, Lili Marlén?“ Přiváben touto svou písní – má přece v kapse obrázek Lale Andersenové – přišel i vedoucí inženýr na můstek a i on teď zpívá svým jasným barytonem do noci. Nálada byla stále lepší. „Hrnek kávy pro Vůdcovu nejříznější hlídku!“ A tu vedle člunu náhle jako dvě torpéda zašustí tři stříbrné pruhy: delfíni ve hře lásky!


Ve zbytku téhož textu bylo pak dítě svědkem sice záludného, ale současně naprosto prý regulérního potopení jednoho takzvaně „špinavého psa“ alias nijak se nebránícího parníku. Nu, a mohlo dojít na slavný návrat z bojů:
Velitel drží listiny o železných křížích, které si na této plavbě zasloužili. Tentokrát je jich mnoho, protože mnozí už mají nějakou tu úspěšnou plavbu za sebou. - Nu, a ve svazečku Bitva o Thermopyly (Gerhard Ising, sv. 19) bylo možno zvědět:


A večer druhého dne dosáhla baterie Skoplje, hlavního města jižního Srbska, které svými četnými minarety připomínalo doby tureckého panství. Velká hejna kavek vyplašených výstřely poletovala sem a tam. Obyvatelstvo se skrylo do domů a jen tu a tam zahlédli vousatou tvář nějakého musulmana, jenž opatrně vykukoval ze dveří. „Hrome,“ prohlásil malý Roden, „vždyť to tu vypadá docela tak, jak to líčil Karel May.“ Jinými slovy (dodávám) oblíbený Vůdcův autor. „Ano, to máte zcela pravdu,“ podotkl poddůstojník Liebert. „Člověk by si opravdu mohl myslit, že je tu už v Asii.“
„Všechno však je ještě plné Srbů,“ řekl poručík Wald. „Při nejbližší dávce ran přeběhneme přes ulici a...“


Ale proskočme následující smrští střel raději zase až do finále, kde je Peter Roden slavně pohřben – a spolu s ním dva jeho kamarádi od dělostřelectva. K ránu dosahuje bojová baterie starého královského města Théby a...


Ještě jednou zde Britové nasadili Australce a Novozélanďany, ale sami už dávno uprchli k pobřeží... Řecký generál a starosta pak odevzdali německému vojsku i Athény a tím byla učiněna závěrečná čára pod osudnou kapitolou zdejších dějin. Město se vzdalo, bylo v německých rukou! Už zdaleka zářila Akropolis, jeho odvěký symbol. A tam také baterie zamířila.


A proč to vytahuji? Snad proto, abychom si uvědomili, že definitivní dějiny sice píší vítězové, ale „průběžně“ se tu samou historii vždy pokoušejí zaznamenávat taky ti jenom prozatím vítězící.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB