Fenomén anglické operety podle Moniky Bártové-Brabcové

Email Tisk PDF

Brabcová přebalKočky jsou jen chloupkem, Fantóm Opery pouhým stínem a Bídníci příliš ponuří. Nenalezneme fenomén srovnatelný popularitou a trvanlivostí s dvojicí Gilbert a Sullivan. Stuart Maunder

 

 

Veleplodný spisovatel Isaac Asimov světu svého času přispěl skrz nakladatelství Dobleday i knihou Asimov´s Annotated Gilbert and Sullivan (1988), ale netřeba ji překládat. Bohatě nám stačí (o dvacet let mladší) práce Moniky Bártové-Brabcové Fenomén Gilber a Sullivan (2008) s podtitulem Vznik anglické operety, kterou vydalo před devíti lety Nakladatelství KANT - Karel Kerlický. Jde o doktorskou práci (obhájena 2006) absolventky Masarykovy univerzity (*1979), která se mimo jiné stala zakladatelkou časopisu Národního divadla v Brně Aplaus, ale i dramaturgyní Městského divadla Brno či plzeňského Divadla J. K. Tyla.

Ve třech částech knihy probírá nejprve inspirační zdroje operety (jejímiž zakladateli už zůstanou Florimon Hervé a Jacques Offenbach) a definuje dotyčný divadelní žánr mimo jiné ve vztahu k muzikálu, který se z něj vyvinul... Ano, právě mezi Anglosasy.

Prostřední oddíl doktorské práce probírá už jen vývoj britského hudebně-zábavného divadla a třetí část všech čtrnáct společných děl Gilberta a Sullivana, nicméně ve stručnosti i fakta o životě a díle obou tvůrců předtím a potom.

Zatímco na operetách Thespis (1871) a Porotní soud (1875) pracovali ještě odděleně, pro Čaroděje (1877) se poprvé spojili a následující Královská loď Pinafore (1878) představovala obrovský úspěch.

Zrovna jako brzy poté Piráti z Penzance (1879) a teprve v pořadí osmá jejich společná opereta Princezna Ida (1884) je dokladem krize při spolupráci. Ale naštěstí nikoli krize definitivní, ba naopak: vzepjali se k Mikádu (1885), dílu nejúspěšnějšímu, jež je skoro určitě „nejchytřejší anglicky psanou operetou všech dob“.

Úpadek spolupráce nicméně bohužel pokračoval operetou Ruddigore a navzdory novým společným úspěchům s Královskou stráží a pověstnými benátskými Gondoliéry se završil operetními propadáky Utopie s ručením omezeným a Velkovévoda.

Oba géniové, a snad toho slova užít lze, ovšem pilně tvořili i samostatně, přičemž William Schwenck Gilbert se jako literát etabloval v letech 1863-1911 a Arthur Sullivan skládal mezi roky 1861-1902. Dohromady spolupracovali ve čtvrtstoletí 1871-1896.

Věděl by o nich cokoli řadový divák roku 2017, nebýt oné spolupráce? Stěží. Neboť koho asi ještě dnes zajímá, že Gilbert již roku 1863 adaptoval Hugovo drama Ruy Blas v burlesku, že roku 1867 udělal burlesku i z Robinsona a že v osmasedmdesátém bodoval pantomimou Ali Baba a čtyřicet loupežníků (byť jen co spoluautor)? Nikoho. A ani Gilbertova další burleska Rosencrantz a Guildenstern (1891) se dávno nehraje, zatímco zmiňované Mikádo bylo jen u nás uvedeno šestkrát (1903, 1914, 1950, 1977, 1979, 1988), z toho hned dvakrát brněnskou Redutou.

Zastavme se aspoň u této legendární operety. Premiéra se konala v Savoy Theatre 14. března 1885 a derniéra se stala 672. představením! Ač za všemi postavami nelze než vnímat britské charaktery a dokonce ani Sullivanova hudba není japonská, jsme přeneseni do světa Východu. Mikádo je japonský císař a syna chce oženit se starou a nehezkou Katishou. Ohrožený práskne do bot a jako potulný muzikant se zamiluje do mladé a krásné Yum-Yum. Jenže ta je současně schovankou i snoubenkou vojáka jménem Ko-Ko, který se už vzápětí ocitá v poněkud schizofrenní situaci. Má totiž být popraven („za flirtování“), jenže on sám se stává vrchním lordem popravčím. Měl by tudíž setnout sebe a Mikádo skutečně už o nějakou (a vlastně jakoukoli) popravu stojí.

Současně se zdá, že jeho zamilovaný syn chce bez Yum-Yum zemřít, i dojde k následující dohodě. Ko-Ko povolí císařovu synovi oženit se s Yum-Yumn, ale jenom na měsíc. Pak bude popraven a kat si vezme vdovu. Ale vynoří se háček. Dle dalšího Mikádova nařízení musí být žena popraveného pohřbena zaživa. A tak se císařův syn přece rozhodne spáchat sebevraždu.

Hm. Ale koho by tedy Ko-Ko popravil? A co horšího, on náhle odhalí, že vlastně ani popravovat nedokáže. A tak navrhne Mikádovu synovi, aby zmizel, což se i stane, Yum-Yum mladíka ráda následuje a vezmou se, načež Mikádo konečně zjistí, že prý byl popraven jeho syn, a snad už plánuje smrt viníků, ale...

„Anebo přiznejte, že lžete. Sem s mým synem!“ A pointa?

Ko-Ko si musí sám vzít onu starší ženu, syn se před otcem vynoří s manželkou a vše končí všeobecným veselím.

Jak se traduje, Gilbert v tomto případě nejprve vytvořil postavy a teprve pak zápletku, což pro něj nebylo typické. Opřel se do britského snobismu, byrokracie a korupce, ale skrze onu starou dámu trochu i do žen. Navzdory hrozbám smrti či pohřbu zaživa je tu naprosto vše komické a vůbec nic není nijak fantaskní, anžto skladatel fantastično odmítal. Jednou z nejzdařilejších postav je vrchní „lord všeho“, jehož „dvacetkrát potkáme na dvaceti různých postech“ (Chesterton), a dobrý vtip koneckonců je i to, že se bez debaty jedná o Sullivanoviu nejangličtější partituru. Ba ani ta jména nejsou v operetě japonská a vtipně vycházejí z angličtiny tehdejších děcek. - Jak Monika Bártová-Brabcová uvádí, už v roce 1886 existovalo jen v USA sto sedmdesát(!) produkcí Mikáda, byť většinou pirátských.

Ale vraťme se do našich luhů – a bohužel odhalíme, že se u nás operety Gilberta a Sullivana objevily již jen v letech 1962 (Gondoliéři) a 1963 (Vězeň towerský), načež až roku 2006, kdy sama Monika Bártová-Brabcová zaspolupracovala na plzeňském uvedení svého vlastního překladu Pirátů z Penzance.

Tak či tak už však operety Gilberta a Sullivana zůstanou tou nejhranější operetní sérií světa.

A již jen krátký dovětek. - Zajímavý problém nadále představuje, co vlastně je vůbec první operetou dějin. Dle Moniky Bártové-Brabcové jde o Offenbachovy Dva slepce (1855) na libreto Julese Moinauxe, nicméně...

Nicméně mohlo jít už o adaptaci Dona Quijota od Florimonda Hervé z roku 1848. Je totiž skutečně otázkou, zda je Quijote ještě tzv. komickou operou či už „první operetou“. Nu, a zatímco Offenbach nakonec složil (dodejme) sedmadevadesát operet a mnohé byly a jsou nesmírně úspěšné, Hervé jich na kontě má dokonce více než sto dvacet, ale přežila jediná. U nás je asi nejlépe známa větou „Taková už jsem já, matinko“ a jmenuje se Mam´zelle Nitouche (1883).

 

Monika Bártová-Brabcová: Fenomén Gilber a Sullivan. Vznik anglické operety. KANT. Praha 2008. 168 stran. ISBN 978-80-86970-80-6

 

 

Fenomén anglické operety podle Moniky Bártové-Brabcové

Kočky jsou jen chloupkem, Fantóm Opery pouhým stínem a Bídníci příliš ponuří. Nenalezneme fenomén srovnatelný popularitou a trvanlivostí s dvojicí Gilbert a Sullivan. Stuart Maunder

Veleplodný spisovatel Isaac Asimov světu svého času přispěl skrz nakladatelství Dobleday i knihou Asimov´s Annotated Gilbert and Sullivan (1988), ale netřeba ji překládat. Bohatě nám stačí (o dvacet let mladší) práce Moniky Bártové-Brabcové Fenomén Gilber a Sullivan (2008) s podtitulem Vznik anglické operety, kterou vydalo před devíti lety Nakladatelství KANT - Karel Kerlický. Jde o doktorskou práci (obhájena 2006) absolventky Masarykovy univerzity (*1979), která se mimo jiné stala zakladatelkou časopisu Národního divadla v Brně Aplaus, ale i dramaturgyní Městského divadla Brno či plzeňského Divadla J. K. Tyla.

Ve třech částech knihy probírá nejprve inspirační zdroje operety (jejímiž zakladateli už zůstanou Florimon Hervé a Jacques Offenbach) a definuje dotyčný divadelní žánr mimo jiné ve vztahu k muzikálu, který se z něj vyvinul... Ano, právě mezi Anglosasy.

Prostřední oddíl doktorské práce probírá už jen vývoj britského hudebně-zábavného divadla a třetí část všech čtrnáct společných děl Gilberta a Sullivana, nicméně ve stručnosti i fakta o životě a díle obou tvůrců předtím a potom.

Zatímco na operetách Thespis (1871) a Porotní soud (1875) pracovali ještě odděleně, pro Čaroděje (1877) se poprvé spojili a následující Královská loď Pinafore (1878) představovala obrovský úspěch.

Zrovna jako brzy poté Piráti z Penzance (1879) a teprve v pořadí osmá jejich společná opereta Princezna Ida (1884) je dokladem krize při spolupráci. Ale naštěstí nikoli krize definitivní, ba naopak: vzepjali se k Mikádu (1885), dílu nejúspěšnějšímu, jež je skoro určitě „nejchytřejší anglicky psanou operetou všech dob“.

Úpadek spolupráce nicméně bohužel pokračoval operetou Ruddigore a navzdory novým společným úspěchům s Královskou stráží a pověstnými benátskými Gondoliéry se završil operetními propadáky Utopie s ručením omezeným a Velkovévoda.

Oba géniové, a snad toho slova užít lze, ovšem pilně tvořili i samostatně, přičemž William Schwenck Gilbert se jako literát etabloval v letech 1863-1911 a Arthur Sullivan skládal mezi roky 1861-1902. Dohromady spolupracovali ve čtvrtstoletí 1871-1896.

Věděl by o nich cokoli řadový divák roku 2017, nebýt oné spolupráce? Stěží. Neboť koho asi ještě dnes zajímá, že Gilbert již roku 1863 adaptoval Hugovo drama Ruy Blas v burlesku, že roku 1867 udělal burlesku i z Robinsona a že v osmasedmdesátém bodoval pantomimou Ali Baba a čtyřicet loupežníků (byť jen co spoluautor)? Nikoho. A ani Gilbertova další burleska Rosencrantz a Guildenstern (1891) se dávno nehraje, zatímco zmiňované Mikádo bylo jen u nás uvedeno šestkrát (1903, 1914, 1950, 1977, 1979, 1988), z toho hned dvakrát brněnskou Redutou.

Zastavme se aspoň u této legendární operety. Premiéra se konala v Savoy Theatre 14. března 1885 a derniéra se stala 672. představením! Ač za všemi postavami nelze než vnímat britské charaktery a dokonce ani Sullivanova hudba není japonská, jsme přeneseni do světa Východu. Mikádo je japonský císař a syna chce oženit se starou a nehezkou Katishou. Ohrožený práskne do bot a jako potulný muzikant se zamiluje do mladé a krásné Yum-Yum. Jenže ta je současně schovankou i snoubenkou vojáka jménem Ko-Ko, který se už vzápětí ocitá v poněkud schizofrenní situaci. Má totiž být popraven („za flirtování“), jenže on sám se stává vrchním lordem popravčím. Měl by tudíž setnout sebe a Mikádo skutečně už o nějakou (a vlastně jakoukoli) popravu stojí.

Současně se zdá, že jeho zamilovaný syn chce bez Yum-Yum zemřít, i dojde k následující dohodě. Ko-Ko povolí císařovu synovi oženit se s Yum-Yumn, ale jenom na měsíc. Pak bude popraven a kat si vezme vdovu. Ale vynoří se háček. Dle dalšího Mikádova nařízení musí být žena popraveného pohřbena zaživa. A tak se císařův syn přece rozhodne spáchat sebevraždu.

Hm. Ale koho by tedy Ko-Ko popravil? A co horšího, on náhle odhalí, že vlastně ani popravovat nedokáže. A tak navrhne Mikádovu synovi, aby zmizel, což se i stane, Yum-Yum mladíka ráda následuje a vezmou se, načež Mikádo konečně zjistí, že prý byl popraven jeho syn, a snad už plánuje smrt viníků, ale...

„Anebo přiznejte, že lžete. Sem s mým synem!“ A pointa?

Ko-Ko si musí sám vzít onu starší ženu, syn se před otcem vynoří s manželkou a vše končí všeobecným veselím.

Jak se traduje, Gilbert v tomto případě nejprve vytvořil postavy a teprve pak zápletku, což pro něj nebylo typické. Opřel se do britského snobismu, byrokracie a korupce, ale skrze onu starou dámu trochu i do žen. Navzdory hrozbám smrti či pohřbu zaživa je tu naprosto vše komické a vůbec nic není nijak fantaskní, anžto skladatel fantastično odmítal. Jednou z nejzdařilejších postav je vrchní „lord všeho“, jehož „dvacetkrát potkáme na dvaceti různých postech“ (Chesterton), a dobrý vtip koneckonců je i to, že se bez debaty jedná o Sullivanoviu nejangličtější partituru. Ba ani ta jména nejsou v operetě japonská a vtipně vycházejí z angličtiny tehdejších děcek. - Jak Monika Bártová-Brabcová uvádí, už v roce 1886 existovalo jen v USA sto sedmdesát(!) produkcí Mikáda, byť většinou pirátských.

Ale vraťme se do našich luhů – a bohužel odhalíme, že se u nás operety Gilberta a Sullivana objevily již jen v letech 1962 (Gondoliéři) a 1963 (Vězeň towerský), načež až roku 2006, kdy sama Monika Bártová-Brabcová zaspolupracovala na plzeňském uvedení svého vlastního překladu Pirátů z Penzance.

Tak či tak už však operety Gilberta a Sullivana zůstanou tou nejhranější operetní sérií světa.

A již jen krátký dovětek. - Zajímavý problém nadále představuje, co vlastně je vůbec první operetou dějin. Dle Moniky Bártové-Brabcové jde o Offenbachovy Dva slepce (1855) na libreto Julese Moinauxe, nicméně...

Nicméně mohlo jít už o adaptaci Dona Quijota od Florimonda Hervé z roku 1848. Je totiž skutečně otázkou, zda je Quijote ještě tzv. komickou operou či už „první operetou“. Nu, a zatímco Offenbach nakonec složil (dodejme) sedmadevadesát operet a mnohé byly a jsou nesmírně úspěšné, Hervé jich na kontě má dokonce více než sto dvacet, ale přežila jediná. U nás je asi nejlépe známa větou „Taková už jsem já, matinko“ a jmenuje se Mam´zelle Nitouche (1883).

Monika Bártová-Brabcová: Fenomén Gilber a Sullivan. Vznik anglické operety. KANT. Praha 2008. 168 stran. ISBN 978-80-86970-80-6

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 10 Srpen 2017 19:27 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB