Rychlé šípy v přestrojení

Email Tisk PDF

 

sek a zulaDospělý, kterému by zůstala stoprocentní vnímavost raného dětství, by asi dlouho nepřežil (v našem světě a pokud by se musel stýkat s normálními lidmi), ale veškeří extrémně citliví umělci prostě radši polykají prášky, pokud ještě raději nepijí. Například Bohumil Hrabal pivem zastavoval neutuchající příval vjemů a Páral se částečně izoluje z podobných důvodů; o Ladislavu Fuksovi pak vůbec nemluvě. Ale dítě?

 

 

Dítě mé éry (konce šedesátých let) dostalo barevný komiks a propadlo se do jeho obrázků jako do samostatného světa! Jistě ne každé, já si však živě pamatuji, jak mě atakovala i pouhá Nepraktova/Švandrlíkova pestrá kniha Sek a Zula (na začátku sedmdesátých let). Zářila, okouzlila, byla skvělá, prodávala se v trafikách a myslím, že byla za pár dní pryč.

Později na mou fantazii podobně zaútočil Malý Vinnetou Karla Franty a Ondřej Müller z Albatrosu se mi v případě této parodie na indiánky a westerny svěřil s tou samou zkušeností. Co však nechápu? Až obludnou moc Fischerových a Foglarových Rychlých šípů.

Sek a Zula, to je fakticky science fiction, a to vynikající svým humorem. Zrovna tak Malý Vinnetou je pohádkou - z imaginárního amerického Pohraničí; i chápu v těch případech fascinaci dítěte. Nicméně Rychlé šípy? Aspoň na první pohled jsou přece realistickým vyprávěním, které se dokonce občas blíží až jakési pouliční banalitě. A přece! Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy mi rodiče přinesli druhý svazek někdejšího třídílného vydání; ano, ten, který začíná příběhem Rychlé šípy v podzemí.

Stál jsem tady vedle v kuchyni a svět se mi dosud rozhodně nezdál šedivý. Nato jsem otevřel Rychlé šípy nejen, že svět zůstal šedí, ale vypařil se.

Zběžně jsem nahlédl mezi stránky a pamatuji, nakolik mě fascinovaly některé výjevy ještě nezařazené do souvislostí. Například rozzuřený cirkusák v tureckémRychlé šípy v roli strašlivých dospělých fezu či sekvence ze Žlutých skal. Kostra! Můry! Ale nic jsem nešidil a začal od začátku. Rodiče nemohli pochopit, že jsem svazek přelouskal tak rychle, nicméně nejen přelouskal, vše jsem si i vral do hlavy. To by se mi dnes už stát nemohlo a jsou miliony věcí, které správně můžete prožít jen v limitovaném čase. Mnoho lidí to ani neví a mají to bezesporu lepší. Některé záležitosti totiž nevtáhnete do svého osudu, i kdybyste se snažili sebevíc, protože jeho pány nejsme, a kdo namlouvá, že tím pánem je, mýlí se. Ale k přeceněným Rychlým šípům.

Nad některými absurditami se dítě ani nepozastaví, ale později vyniknou tím spíš. Příklad?

Vzorní chlapci jako ze škatulky chodí „furt a furt“ stejně oblečeni. Jak to? A navíc jsou stejně barevní, jako by Isaac Newton zrovna objevil spektrum.

Bratrstvo Kočičí pracky ale také chodí stále stejně „oháklé“. A aby snad jednou přišel Bohouš v rádiovce a Štětináč v kapuci? Nemyslitelné! O to víc mě ohromovala místa, kde je toto komiksové pravidlo srozumitelnosti zrušeno a Šípy se přestrojí.

Například ve známém příběhu Rychlé šípy hrají divadlo (str. 47 souborného vydání) se rozpustilý borec zvaný Rychlonožka (jeho skutečné jméno neznáme) přestrojí za důstojného otce rodiny. Ač pouze pro potřeby divadelního představení Afrika. A sice je fakt, že vypadá i v kostýmu stále jen jako Rychlonožka, ale tajemství jeho ženy rozkrýváme již hůř.

Nebo přece? Je to Červenáček! Ale je i s podivem, že neodložil ani v ženské roli lodičku.

Jindra Hojer má pak na sobě ošacení jaksi „jihoafrické“ a přilbici doktora Emila Holuba a zdá se, že stejně jako Emil směřuje Jindra kamsi do tropů, ovšem se síťkou na motýly.

A ostatní chlapci? Stanou se ve hře Afrika krutými kanibaly v sukýnkách, byť to Červenáček vizuálně i dál kazí. „Kví-kvá-kválimany!“ huláká, ale opět s tou polovojenskou pokrývkou na temeni. Skrývá snad parůžky? Ještě horší handicap? Leckdo by si to mohl říct, a když už jsme u tohoto „veledílu“, dodám, že existuje hned ve dvou verzích (1939, 1947) a obsahuje věru frapantní lapsy. Jaké?

Na obrázcích 7 a 9 mají hoši na krku červené náhrdelníky či věnce, ale na kresbě 8 už po nich nevidíte stopy, ačkoli se „vražedný“ pochod nepochybně odehrává jen pár sekund po tanečcích kresby osm. Tažme se pak podobně, proč si vlastně Rychlonožka strhl knír - mezi obrázky 5 a 6. Anebo nestrhl? Nebo kreslíř na vousy zapomněl?

Zlý komediantTakřka iluzionistickou záhadou se pak stane otázka, proč je mladý Hojer na posledním obrázku zničehonic rozvázaný. A jistě, první z Fischerových variant sice byla hůře a očividně narychlo kreslená, nicméně zase o dost logičtější. Věnce tu mizí na obrázku 8 již definitivně a nevracejí se a pouta Jindrovy na poslední kresbě také zůstanou. Uf. Přistupme radši k příběhu Rychlé šípy v redakci (str. 48) a nepochybně to bylo právě vymýšlení scénáře o divadle, co Foglara vedlo k nápadu zde následujícímu, díky němuž nechá hrdiny využít kostýmů i mimo prkna „znamenající svět“.

Jen ten Jindříšek (alias Rychlonožkovo „ublízané potěšení“) se tentokrát nepřevlékl, zatímco zbylí čtyři kluci na to šup ano. Z těl navíc stvořili stvůry. Dva děs vzbuzující habány v kloboucích. Viz obrázek.

Nejsnazší to není, ale vydedukovat lze, že zelený habán sestává z Jarky a Červenáčka a hnědý cizinec z Mirka s Rychlonožkou, přičemž Rychlonožka sedí Dušínovi na ramenou. Naopak nebude víc objasněno, zda Červenáček nese Jarku či Metelka Červenáčka. Ano, Červenáček je mladší a lehčí, i předpokládáme variantu B, nicméně důkazy nejsou a třeba zelené dlouhánovy kalhoty neobstojí. Metelka sice měl ten den docela stejně zelené kalhoty, to je pravda, ale krátké. Problém tkví ve skutečnosti v tom, že z obličejů obou fiktivních dospělých pravdu nerozeznáte, anžto je Fischer z jakéhosi magického důvodu nechal (až hrůzně) prázdné. I spějme k dobrodružství Rychlé šípy nadělují (str. 51).

Prvně nám dopřeje folklór. Dušín je Mikuláš a má vousy „za všecky peníze“. Hojer nikoli poprvé hraje fešáka, a to anděla, a divné to není; Foglar často a rád zdůrazňoval jeho půvaby a například v příběhu Rychlé šípy radí: Nepijte na ovoce! jej dokonce věnčí třešněmi.

Ale šup z léta u vody do zimy a hle: Rychlonožka jde za druhého, prostořekého anděla a Jarka s Červenáčkem za čerty („hudry, hudry!“). Za zmínku stojí také to, že si Rychlonožka sice plete Mikuláše s koledováním o Třech králích, nicméně neumí ani koledu tříkrálovskou, což má být už brzy odhaleno. - A jak mikulášská u „ústnatého“ Pepíčka skončí?

„Já ti provětrám křídla!!!“ rdousí Pepíček nebohého Rychlonožku, zatímco Pepíčkova matka lomí rukama: „Ubohý Pepíček a rybičky!“

V dalším folklórním příběhu Rychlé šípy o Třech králích (str. 55) se do (dalšího) převlékání nezapojí hned dva hoši, a to Červenáček a Jindra. Králů totiž může jen těžko chodit pět.

Černochem Baltazarem je tak Rychlonožka a osobně se domnívám, že Kašpara představuje Mirek; jisté to ale není a mé přesvědčení o totožnosti Kašpara plyne prostě z toho, že nejčastější pořadí koledníků (zleva doprava) je: Mirek-Jarka-Rychlonožka, což odpovídá vžitě biblickému pořadí Kašpar-Melichar-Baltazar. Zas to ovšem neskončilo nejlépe. „Kluci darební, člověku to vyspat nedá, hrom aby vás po poli honil!“

I pokračujme v pouti zbylými převlekovými příběhy. Rychlé šípy se prozrazují (str. 94) je díl hrůzostrašného cyklu o Jeremiášce, a tedy pověstný. Jarkův strýc je, zjišťujeme, lazebník a souběžně svolný synovce „namaskovat na dospělého“. Udělá to ve svém holičství a namaskuje taky jeho kamarády z klubu. „Co to zase bude za taškařinu?" ptá se. „Vy se kvůli tomu Hlasateli také natropíte věcí!“

Taky že ano. V šerém bytě „staré čarodějky" představuje Rychlonožka dospělého muže v buřince a s hůlkou, to je jasné; ale který Šíp je džentlmen v cylindru? To dodnes zůstává předmětem sporů, když už ne vědeckých konferencí.

Je to Jarka, Jindra anebo Červenáček? Zdá se, že Jarka. Proč?

Z trojice přece býval nejdůstojnější, takže by se sotva stal smíškem tutlajícím (pod modrým kloboukem) „buhehé" (obr. 6). Tak by se Jarka neodboural. To spíš Rychlonožka. Navíc...

Hoch v cylindru se u holiče chová jako doma a ujímá se vedení a nebude to tedy ani Jindra, který ostatně je na třetím obrázku k poznání i v převleku. A ani on, ani Červenáček nemají dost autority, zatímco Metelka, hoch nejblíže Foglartovu alter egu, ano.

V pokračování Rychlé šípy a strašidlo (str. 95) si Dlouhé Bidlo s převlekem za ducha mrtvé Jeremiášky hlavu věru nelámalo a nesundalo si ani typickou placatou čepici z této hlavy. Chovalo se tedy vlastně jako Červenáček a hodilo přes sebe navíc jen ubohé malé prostěradlo. Dá se to vůbec počítat za převlek? Váhám a asi ne, ale záhadou mi vždy byl bič v Jarkově ruce na posledním obrázku. Nebo snad nejde o bičík?

V díle Rychlé šípy pletou sítě (str. 120) se Dlouhé Bidlo pro změnu převlékne za němou prodavačku pohlednic, která bezděky promluví, a typický hlas jej prozradí. „Chlapci, žeňte ho ven!“ velí pohotově Mirek. Též tenhle příběh existuje ve dvou verzích, a to Junkově a Čermákově.

V dobrodružství Pískloun a Tlouštík udělali objev (str. 125) se titulní hrdinové (známe opět jen jejich přezdívky) vydávají za dospělého pomocí škatule od konfet a scénka je to až beckettovsky absurdní. Jen o jeden poválečný týden později vyvrcholí ta scénka v příběhu Pískloun a Tlouštík ve spárech Bratrstva.

V příběhu Rychlé šípy v boji s Nočními můrami (str. 151) se pod bílými hábity s otvory pro oči pohybují starší spolužáci hochů z dětského domova a v Rychlé šípy tajně varovány (str. 270) straší hoch v hnědé kukle, v jehož zprávě stojí: „Nevěřte Jardovi Murkačovi! Pozor na něj!!! Nemyslí to s vámi dobře. Známe ho až moc. Napsali bysme vám víc a podepsali bysme se, ale bojíme se pomsty. Tak si dávejte bacha!!“ - Tato epizoda byla poprvé publikována teprve roku 1970 v časopise Rychlé šípy a upomíná na „černý přízrak" ze Starcova seriálu Družina Lišek za dobrodružstvím (v druhém ročníku Vpředu, 1946-1947, samostatně teprve 1991). - Uznejme ale, že už Starcův maskovaný chlapík byl pouhou napodobeninou Foglarova Širokka. A neparafrázuje snad noční sen o tomto chlapíkovi v Družině lišek Rychlonožkovo snění o Jeremiášce? Stoprocentně ano.

V dalším naivistickém Foglarově příběhu Rychlé šípy se odvažují znovu do sklepa (str. 283) napadne zničehonic Červenáčka: „Přestrojím se za starou paní! Snad to Jedovatej dědek neprokoukne.“ A skutečně a Červenáček by i bodoval, kdyby uměl smysluplně reagovat na naprosto očekávatelnou otázku, za kým v činžáku jde. Z Červenáčka kupodivu leze odpověď jako z chlupaté deky a je samé ehm. „Ty jedna přestrojená rachomejtle, já tě roztrhnu jako slanečka – na mě si nepřijdeš, plavajzníku! Už ať tě tu nevidím!!“ rozezvučí se tudíž Jedovatý dědek. „Tak zavřete oči – a hned mě přestanete vidět!“ zví od holobrádka a znalci Rychlých šípů obvykle Jedovatého dědka ztotožňují se „starým Duškem“, který kdysi zpráskal Dlouhé Bidlo. Oprávněně? Na to by vám snad nejlépe odpověděl přední znalec té problematiky Slavomil Janov a my raději přistupme k dobrodružství Rychlé šípy bojují o svou vlajku (str. 290). Hle. „Přilbice“ na hlavách „kluků z Maroldky“ jsou regulérními maskami, byť prvořadě opravdu ochranou přes shnilými bramborami, a za pozornost stojí Červenáčkova didaktická a antimilitaristická promluva k dospělému fousáči. - Tažme se však, zda je přítomný zde bojovník v kukle totožný s klukem, jenž Rychlé šípy ve stejné či podobné kukle varoval před Murkačovci. Rozhodně navíc připomíná Širokka a huláká: „Jak se dostaneme k barikádě, jsme pány situace.“ Ale končeme už.

Teprve v příběhu Rychlé šípy běží za hradním strašidlem (str. 308) se dočkáme i přestrojeného děvčete. „Zděnka od přehrady“ je bílou paní, aby vyzkoušela srdnatost Šípů. Chlapci ovšem na duchy nevěří a děvče nemilosrdně odhalí. Předloha onoho hradu, dodám, se patrně zdvíhá nad Sázavou nedaleko Sluneční zátoky a dnes skrývá Foglarovo muzeum.

Co říct závěrem této studie? Inu, Rychlé šípy se rozhodně nijak nadměrně nepřevlékaly a jen Červenáček se hned dvakrát přeonačil za ženu, ale vyvozovat z toho nelze, myslím, nic. Problém opravdu zůstává spíš opačný.

Ač se udržovali čistí, vždy a stále chodily stejně oblečení.

Nicméně hrdinové většiny ostatních komiksů také, takže dosti mudrování.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 07 Srpen 2017 06:30 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB