Recenze k Svěrákovi: O skutečné lásce s překážkami, které zmizí jako nic

Email Tisk PDF

 

svěrák přebalPokud by autorem knihy Tiché šlapací království nebyl sám „nejvlivnější český intelektuál“, jak Zdeňka Svěráka označily právě Literární noviny v letošním čísle 5 „pro měsíc květen“, třeba by ani nevyšla. Třeba ne. Ale proč to takto hrotit? KDYBY jsou CHYBY, i vraťme se o půl století.

 

 

„V letech šedesátých, kdy televize ještě nekralovala tak neúprosně jako dnes, jsem zatoužil napsat nedělní rozhlasovou pohádku,“ vzpomíná spolutvůrce Járy Cimrmana a dodá: „To nebyl malý cíl. Pohádky tehdy na rozhlasu po drátě i bez drátu poslouchal celý národ, děti i dospělí.“

Svěrák, myslím, nelže a ještě na to maličko vzpomínám. I dal se ZS tehdy do díla a nejprve vznikla Tři auta. Je to pohádka o dost jinačí než dnešní hollywoodská série Auta, a hovoří a zpívají tu mj. Eduard Kohout, Ljuba Hermanová, Ladislav Trojan, Luděk Kopřiva, Karel Štědrý, František Vicena, Rudolf Deyl mladší či Milan Neděla.

Jako třetí Svěrákova pohádka byl natočen Krápník a František a zde mluví a pějí Josef Kemr, Ilja Racek, Jaroslav Satoranský, Jana Drbohlavová, Nina Popelíková a (opět) Milan Neděla. Tou prostřední z pohádek se ovšem stalo právě Tiché šlapací království a všechny tři nahrál (a v prvé si i zahrál) režisér Jan Fuchs. Jenže...

Jenže veliké ouha. Tiché šlapací království po srpnu 1968 v rozhlase smazali co „nežádoucí produkt“ a taky Mistr Fuchs se ocitl mezi nežádoucími. Došlo dokonce i na vymazání jím rovněž režírované první verze Svěrákovy (už nepohádkové) hry Posel hydrometeorologického ústavu, v níž přitom vystupovali Karel Höger a Jiří Sovák, a to je asi škoda. Nikdo s tím už ale nic neudělá... a teprve po roce 1989 (v prosinci 1992) dostal Fuchs šanci stvořit hru o Ústavu ještě podruhé, přičemž do původních rolí pro změnu obsadil Josefa Abrháma a samotného autora. Ale tím odbočujeme. Vraťme se k pohádkám.

Už krátce před převratem (1988) totiž pověstný Karel Weinlich (*6. 4. 1930) nově nahrál i Tiché šlapací království, ač pod, řekl bych, neadekvátním názvem Kolo se zlatými ráfky.

V této nové verzi s hudbou Jaroslava Uhlíře hovoří a zpívají Josef Kemr (král Tichošlap IV.), Boris Rösner (reportér královského rozhlasu), Karel Heřmánek (králův rádce a špicl Josef Špicl), Jaroslava Adamová (učitelka Tichá), Marcel Vašinka (zloděj Pátek) a Zdeněk Svěrák co tzv. Sloupník. Do rolí hlavních (elektrikáře Karla a princezny Bohunky, mladice to projíždějící se na bicyklu se zlatými ráfky) obsadil pak Karel Weinlich Jiřího Langmajera a Evu Horkou.

Výsledek této spolupráce vyšel dík Supraphonu na audionosiči (1992) a dvacet let nato se stal součástí kompletu čtyř cédéček Svěrákových Pohádek, avšak jako vázaná kniha vyšel prvně teprve letos, a to aniž se autor snaží jakkoli maskovat rozhlasově dramatický původ textu. Nic podobného ostatně nedělává ani při knižním vydávání svých filmových scénářů.

Premisou pohádka připomíná, byť lehce, klasickou už dnes Zemanovu adaptaci báchorky Boženy Němcové Potrestaná pýcha, proslavenou v biografech roku 1952 pod názvem Pyšná princezna. A jistě, v království hrdopyšky z filmu se halasit smělo, nicméně svobodně si zpívat jste mohli teprve metr za státní hranicí, jak si jistě vzpomenete.

A u Svěráka?

Sice se v jeho hře pěje nejméně desetkrát, vládě v „království ticha“ to však vadí. V obavách z lidových bouří jde dokonce tak daleko, že zavrhuje i zvuky jakýchkoli motorů a veškerá doprava je právě proto šlapací. I koně přece dupou! Nu, a každý, kdo si na špacír pustí vlastní hlasivky, prostě putuje do šatlavy a šmytec. V té zemi dokonce ani nesmíte nafouknout a bouchnout papírový pytlík, i když jste dítě, a je zapovězeno jásat výkřikem „gól“. Sportovní utkání tu lze komentovat taky leda šeptem; inu, hotové peklo na zemi.

A nikoli, Svěrákova takřka dystopická pohádka špatná není, stejně bych však rád poznamenal, že jen mrňavé děcko (a ne tedy dospělý) může akceptovat některé zdejší vedlejší premisy.

Hlavně tyto dvě: 1. Postava všemocného „Sloupníka“ jde úplně na ruku elekrikáři (inspirovanému nejspíše autorovým otcem) a má dokonce tak neuvěřitelný vliv, že může (byť prý jen se souhlasem pošt) veškeré telegrafní sloupy v zemi naráz ohnout jako padající závory, které překlenou cesty a zabrání únosu princezny.

2. Nikdo v království neví, že vypadne-li na zámku proud, stačí jít k elektrické skříni, otevřít a zatáhnout za bakelitový knoflík s nápisem! A copak je možné, že by šla dotyčná skříň v rozhodujícím momentu opravdu otevřít jen stříbrnou kličkou princezniny starodávné „šlajfky“?

Nechme to raději bez komentáře a nutno říci, že pominu-li podobné absurdity, nelze neocenit necynické zachycení skutečného citu mezi prostým elekrikářem a urozenou princeznou. Ta cit ovšem opětuje od začátku, což možná zavání jistou idealizací, a dohazovaný jí urozený princ Ruprecht ze sousedního království je jí pro změnu, ale taky od samého začátku „odporný“. Neříkám, že to tak nebývá, ale ozvláštnění pak vlastně přinášejí jen některé vedlejší motivy pohádky (král miluje známky se svým portrétem) či až nerozhlasový moment, ve kterém mladá princezna vystoupí v šatech vlastní učitelky, dámy už starší a zdá se, že méně přitažlivé.

Pojetím lásky mezi mladíkem a dívkou tato zapomenutá hra do jisté míry připomíná Svěrákova Lotranda a Zubejdu (s písní Stalo se něco překrásného) a podobné idealizace reality i včetně autora potřebujeme, nemám pocit, že ne, ale v životě to, řekl bych, do sebe obyčejně stejně přímočaře jen málokdy zapadá. Podtitul Pohádka pro děti i dospělé mi tudíž úplně nesedí a ostatně ani dětem by se vztahy možná podobně malovat nemusely.

Nebo si myslíte, že na to má pohádkář právo? Je to na diskusi.

Zdeněk Svěrák: Tiché šlapací království. Pohádka pro děti i dospělé. Vydala Grada Publishing. Praha 2017 + dotisk 2017. 64 stran. ISBN 978-80-271-9600-9

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 05 Květen 2017 10:35 )  

banner Pidivadlo

Partneři