Recenze-ukázka: Naslepo!!!

Email Tisk PDF

v pasti přebal
Těžko říct, zda za hororovým thrillerem Bird Box (2014) od amerického prozaika Joshe Malermana poblikává kdesi v inspiračních dálavách i slavný a víckrát (třikráte) vizuálně adaptovaný román Johna Wyndhama Den trifidů (1951).

 


Možná ano. Možná bliká jak ty zelené hvězdičky v temnotě nebeské a možná nikoli, nevím, ale koneckonců na tom zase tolik nezáleží. Já sám bych pak obě ty literární práce vřadil do téže kategorie a pracovně ji nazvu Dobré knihy pro slepce.
V Dni trifidů (o dost lepším románu, než je tenhle) většina lidstva na začátku oslepne, jak asi víte. Tady sice ne, ale... Inu, neprozrazujeme, co se událo začátkem Bird Boxu (který česky vyšel pod názvem V pasti) a skutečností zůstává, že pět let po dramatických momentech, v nichž vše začalo, už patrně naživu zůstává málo Pozemšťanů. Jistá Malorie se k nim plaví se dvěma malými dětmi proudem spásné řeky a jednoduše již musela vyrazit na onu cestu, i když to odkládala roky. Ráda by se po vlnách dostala k přátelům, kteří jí kdysi zachránili život, hrůza však obchází okolo takřka jak Maupassantova Horla.
Malorie má loďku a je s potomky zatím sama. Společně s lodičkou se pohybuje v temnotách, ale jen z vlastního hlediska. Malorie totiž raději mívá zavázané oči. Je tak nucena se spoléhat pouze na ostatní smysly (nejméně čtyři) a chce se tak chovat či musí, protože pohled na stvůru, která je - nejspíš - pronásleduje, by znamenal zkázu.
Tento příběh není ovšem líčen přísně chronologicky a teprve z Maloriiných vzpomínek odhalujeme, co vedlo k anabázi a jak se ocitly ona a děti v oné situaci. Dost dlouho totiž bydlily poblíž řeky v domě se zastřenými okny. Ale dál už nelze zůstat.
A Josh Malerman? Nu, ten největší spisovatel všech dob to, řekl bych, není, ale snažil se a knihu „nemůžete odložit“, jak podotkly New York Times. Současně je autor zpěvákem a textařem rockové skupiny jménem The High Strung a připsal tenhle prvý z několika svých dosavadních románů (píše a publikuje však také povídky) matce.
Přiřkli mu za něj tzv. Michigan Notable Book Award - a snad právem, ale minimálně jednu výhradu bych měl. Tento příběh je v některých směrech jen začátkem potenciálního a skutečnějšího románu, který už napsán nebyl, nebo aspoň zatím ne; a jistě, uznávám, je otázkou, nakolik by došlo při větší šíři k přílišnému už prosvětlení tmy i všeho, co autor nechal v temnu.
A zrovna tak je otázkou, nakolik by ona odhalení uškodila efektu, který umí vyvolat jen stroze spádný a děsivý celek.
Český překlad bohužel obsahuje nějaké překlepy a zaumnosti, ale nebuďme hnidopichy. Tažme se spíš: Půjde vůbec tento paranoidní příběh o permanentním zavírání očí zfilmovat? Odehrává se přece z valné části v subjektivní tmě.
Samo sebou, že půjde, odpovím. Vše se dá natočit.  Jen bych rád věděl, jak to (propána) udělají.


Josh Malerman: V pasti
Přeložila Petra Nagyová. Vydal Zelený Kocúr s. r. o., Šamorín 2016. 260 stran. ISBN 978-80-89761-22-7
Tenhle pes bylo její poslední pojítko s minulostí.
Ozvalo se mučivé zaskučení. Ještě nikdy ho neslyšela vydat podobný zvuk. Ani žádného jiného psa na světě.
„Viktore, mrzí mě, že jsme sem šli. Hrozně moc mě to mrzí.“
Pes s sebou divoce škubl a Malorie se zdálo, že se utrhl. Dřevěný sloupek se zlomil.
Viktor vyštěkl.
Malorie couvla. Za sebou, pod podklesávajícími koleny ucítila jakýsi výstupek.
„Viktore, ne. Prosím. Moc mě to mrzí.“
Pes s sebou mrštil, až srazil stůl.
„Ježíši Kriste. VIKTORE! Přestaň kňučet! Přestaň! Prosím!
Jenže Viktor nemohl.
Malorie tápala po koberci, kterým byl výstupek potažený. Vysoukala se na něj pozadu, protože se bála otočit zády k tomu, co Viktor spatřil. Skrčená a roztřesená poslouchá, jak pes před ní šílí. Slyší, že se počůral. Slyší cvakání jeho čelistí, jak chňapá po vzduchu.
Malorie vykřikla. Instinktivně hledala něco do ruky, nějakou židli nebo stoličku jako zbraň – a najednou držela cosi kovového, jakousi trubku.
Pomalu se zvedla a přejížděla prsty po celé délce trubky.
Viktorovi cvakaly zuby. Chňapal po čemsi kolem sebe. Slyšela, jako by mu zuby praskaly.
Na samém konci kovové tyče Malorie nahmatala krátký vejcovitý objekt. Navrchu ucítila cosi jako kovovou síťku.
Zalapala po dechu.
Je na pódiu. A to, co drží, je přesně to, pro co přišla. Svírala v dlaních mikrofon.
Uslyšela, jak Viktorovi praskají kosti. Jak se mu páře kůže, svaly.
Viktore!
Schovala mikrofon do kapsy a klesla na kolena.
Zabij ho, říkala si.
Ale nedokázala to.
Zběsile se pustila do prohledávání pódia. Za ní jako by si Viktor prokousl vlastní nohu.
Tělo máš vyčerpané. Viktor umírá. Ale doma leží v krabicích dvě miminka. Potřebují tě, Malorie. Potřebují tě, potřebují tě, potřebují tě.
V očích jí pálily slzy. Skrz šátek skapávaly na podlahu. Trhaně popadávala dech. Lezla po kolenou a držela se kabelu, až narazila na malou čtvercovou krabičku na druhém konci pódia.
Viktor vyluzoval zvuky, které by od psa nikdo nečekal. Zněl ve svém zoufalství téměř jako člověk. Malorie shromáždila všechny věci na hromadu.
Zesilovače, které nebyly nijak velké a daly se unést. Mikrofony. Šňůry. Stojan.
„Omlouvám se, Viktore. Je mi to moc líto, Viktore. Omlouvám se.“
Když se zvedla, měla pocit, že to její tělo nezvládne. Byla přesvědčená, že kdyby přišla o jedinou kapku síly, padla by a už by nevstala. Nicméně zatím stála. Viktor pokračoval ve smrtelném zápase a Malorie se zády ke zdi posouvala k východu. Konečně sestoupila z pódia.
Viktor něco zahlédl. Kdo to bylo teď?
Nedokázala zastavit příval slz. Ale najednou cítila ještě něco silnějšího: vzácný klid. Mateřství. Jako by se na sebe najednou dívala zvenčí a dělala všechno jen pro svoje děti.
Když procházela barem k východu, přiblížila se k Viktorovi natolik, že na noze ucítila jeho dotek. Byl to bok? Čenich? Loučil se s ní? Nebo ji olízl?
Pokračovala v cestě a podařilo se jí dostat až k místu, kterým vešli dovnitř. Otevřené víko od sklepa bylo nedaleko. Ale už si nedokázala vybavit kde.
„BĚŽTE ODE MĚ PRYČ! BĚŽTE ODE MĚ PRYĆ!“
Bojovals věcmi v náručí a najednou pod nohou ucítila prázdno.
Zavrávorala.
Téměř upadla.
Ale vyrovnala to.
Nepoznávala vlastní hlas, když vykřikla a utíkala z baru.
Slunce jí pálilo do tváří.
Spěchala zpátky k autu.
Myšlenky jí v hlavě přeskakovaly jako elektrické jiskry. Všechno se seběhlo tak rychle. Uklouzla na obrubníku a narazila celou vahou do auta. Jako smyslů zbavená házela ve spěchu věci na zadní sedadlo. Jakmile si sedla za volant, rozplakala se.
Tolik krutosti. Tenhle svět. Viktor.
Klíček už měla v zapalování a chystala se jím otočit.
Najednou, černé vlasy celé zpocené, se zarazila.
Jaká byla pravděpodobnost, že se s ní něco dostalo do auta? Jaká byla pravděpodobnost, že vedle ní na místě spolujezdce něco sedí?
V tom případě by to přenesla na děti.
Aby ses dostala domů, říkala si (i v duchu se jí hlas třásl; dokonce v duchu snad brečela), musíš se bezpodmínečně podívat na tachometr.
Oháněla se poslepu všude kolem, rukama divoce mlátila do přístrojové desky a střechy, bušila do oken.
Pak si strhla šátek.
Před sebou měla černé přední sklo. Byla v autě sama.
Za pomoci tachometru odřídila tři kilometry zpátky do Shillinghamu a pak dalších půl kilometru domů. Cestou narazila snad do všech obrubníků a značek. Rychlostí sedm kilometrů v hodině jí to přišlo jako věčnost.
Když zaparkovala, probrala všechny nalezené věci. Teprve uvnitř, za zavřenými dveřmi, otevřela oči a běžela za dětmi do pokoje.
Byly vzhůru. Celé rudé. Plakaly. Měly hlad.
Večer, mnohem později ležela na studené podlaze v kuchyni, třásla se a nemohla usnout. Koukala na mikrofony a dva zesilovače, které stály vedle ní, a vzpomínala na zvuky, které Viktor vyluzoval.
Psi nejsou imunní. Psi mohou zešílet. Psi nejsou imunní.
A když už myslí, že konečně dokáže přestat brečet, začne nanovo.
---
A tento dům si Malorie představuje jako velkou klec. Chce z té klece ven, ale celá planeta je zavřená v kleci. Svět je uvězněný v lepenkové krabici přesně jako ptáci venku přede dveřmi a Malorie ví, že Tom se snaží najít způsob, jak odklopit víko. Hledá cestu ven. Jenže co když je nad tímhle víkem další víko a nad ním další a ještě další?
Jsme v pasti, napadne ji. Navždycky.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 05 Květen 2017 09:39 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB