Pokus o „umělecké“ podání causy Zmizelý Fawcett

Email Tisk PDF


Colonel-Percy-Harrison-FawcettJeště k filmu Ztracené město Z
Reálného pozadí osudu známého britského plukovníka Percy Harrisona Fawcetta (1925) jsme (pomyslným) zdrojem světla pokropili minulý týden ; ale stačí to?

 

 


Každopádně jsme minule utajili, jaké jakosti vlastně Grayův loňský film (uváděný v ČSR teprve od čtvrtka) je. A jaké? - Podle mě je to snímek odtažitý, táhlý a doslova temný. Ale ne nezajímavý. Jak to?
David Grann ve své knize i scénáři zdařile akcentuje napětí mezi otcem a synem i vývojové peripetie vztahu. Ty si ve finále nezadají s klasickou tragédií. A že přeháním? Neřekl bych.
Ratolest zprvu otce odsuzuje za „rajzání“ světem (jak by to nazvala žena Emila Holuba u Cimrmanů), ale tyto výtky vyslovuje, když je ještě klučinou (a hraje ho jiný herec).
Nato dochází k vývoji. Otcovo podivuhodné ego je totiž mocné, ale i praktické a cílevědomé. Udeří syna před očima nás, diváků, pořádně, ale jen jedinkrát, a nato je ratolest rodu zpracovávána, zasvěcována a systematicky a umírněně již přesvědčována. A snad i matena.
Ale i synova vrozená láska k tatínkovi vystoupá k hladině krevního řečiště, jak shledáme, a ve výsledku umí dítě nejen lovit (a přesně mířit), ale následuje „starého fatalistu“ a fanatika co  věrný druh až do ukrutné nepohody. A co jen ukrutné? Do nepohody bez debat vražedné, až mezi smrtící nemoci, hmyz a kanibaly.
Aby se spolu s otcem nechal i hezky sníst. A ne snad? Sice to přímo nevidíme, přinejmenším však vraždou obou film dle mého názoru končí.
Ani tu, pravda, nesledujeme „v přímém přenosu“, ale jen spoustu ohňů, nicméně... Jsou snad ohně oním velebným městem Z? Pochybuji. A ještě kardinálnější otázka?
Ví Fawcett Junior, že se džunglí s tátou plahočí asi za pouhou chimérou? Och, dochází mu to?
A pokud ano, od kterého momentu?
Odpověď si, pravda, objevíme každý sám za sebe, a to rozhodně nikoli pouze v Jižní Americe, ale sám se domnívám, že plukovník... snad nebyl vysloveně šíleným, nicméně jeho psychika se té diagnóze dost přiblížila. A syn? Více či méně podvědomě to chápal.
Přesto otce doprovodil, i při tomto jej prorůstajícím vědomí. Je to strašné? Snad. Ale navzdory tomu a s Bohem nepochybuji, že se jednalo o formu velmi těžké, a přece i velmi oddané oběti.
Obdivuhodné?
Sám bych řekl, že zbytečné. A absurdní. Asi jako když Fitzcarraldo přetahoval od řeky k řece svou loď. Absurdní – a až neuvěřitelně tragické.
Film Zmizelé město Z jsem, dodám, viděl navíc ve chvíli, kdy byl můj vlastní otec dočasně hospitalizován kvůli „utkvělým vizím“, i když se, uznávám, asi jednalo o bludy podstatně umírněnější než ty Fawcettovy.
I tak mě film „potrefil“. A končí sice titulkem, díky němuž zvíme, že později skutečně našli cosi městu Z podobného, ale podobnou informaci pokládám za šidítko. A to jednoznačně. Skutečné Z se nikdy nenašlo a možná ani neexistuje a Fawcettova posedlost omluvena není. Onen „gentleman“ prostě jen obětoval pro vlastní ideu jednoho ze svých synů; nic víc a nic také méně.
A že s ním onen předem zpracovaný hoch putoval dobrovolně? To na realitě nemění nic a lze jen obdivovat, nakolik Junior před našima očima překonává nejen strach ze smrti, ale i (a ještě obdivuhodněji) hrůzu z otcova (ne jistě zcela prokazatelného) šílenství.
Oddanost dítěte? Ano. A je jistě krásná. I zde vítězí, a to dokonce v souboji s chlapcovou nijak neponičenou racionalitou a jeho zdravě mladickým pohledem na tu skutečnou realitu. Ale...
Tento příběh za vidění stojí. Asi ano. Problém však stejně má. Skutečnost se totiž od scenáristovy fabule lišila. Jak?
Plukovník neputoval (roku 1925) do Ameriky jen se synem, ale i s jeho (takřka stejně starým) kamarádem. A jistě, i toto lze interpretovat jen co bezpodstatný detail; ptám se však, proč autor předlohy onu figuru mladého Rimmela vyretušoval?
Na žádost Fawcettových potomků? Pro klid britské duše? Pokrytecky? Jen aby získal výš naznačenou a „čistotnou“ tragédii jako ze Shakespeara? Nevím. Nevím, avšak tenkrát se odehrála v džungli i hlavách oněch Evropanů tragédie trochu jiná - a bezděky se mi dokonce vybavuje pojetí vzpoury na Bounty z filmu s Anthony Hopkinsem a Melem Gibsonem (který kdysi napsal Robert Bolt). I tady totiž opakovaně šlo víc o prosté přátelství mezi muži, než o tradičně netradiční vztahy otec-syn.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB