Verše Václava Touchy určené nejen pro surrealistu Petra Krále

Email Tisk PDF

 

Toucha Václav foto archiv(A rozhovor s autorem.)

 

 

 

 

 

PTÁCI JEN NA PŮL TRYLKU SPÍ

budí se v noci vyděšeni tmou

jak pošetilou lidskou touhou

zobáčky noří do prachových snů

I básníci mumlavými ústy

budoucí knihy otvírají

nebeskými křídly

vzati na milost

(21. 3. 2014, 3.55)

 

Václav Toucha (*2. května 1943 v Plzni) úspěšně opustil střední školu roku 1960.Toucha kniha

Studia učitelského oboru „národní škola a hudební výchova“ ukončil na Pedagogické fakultě v šestašedesátém.

Prvou svou „řízenou“ praxi pak prodělal na školách v Aši v letech 1964–66, nicméně...

Vrátil se do Plzně a léta letoucí působil co vychovatel na středním odborném učilišti.

Až po roce 1989 tu ovšem začal i vyučovat češtinu (a občanskou nauku). Od roku 2009 je Václav Toucha v důchodu, věnuje se v plzeňském Božkově rodině a dobou pro jeho psaní bývá noc. Zda je tento skromný muž příkladem básníka odpovědného, neodvažuji se prohlásit, ale vím jedno s jistotou. Je příkladem básníka skutečného.

Jistěže i regionálního; ale regionalita je, domnívám se, vždycky teprve záležitostí vnější, kterou vnímat stejně tak můžeme... jako ji vnímat nemusíme. A prach jsme a v prach se obracíme, i může na regionalitě záležet, jistě; ale stejně tak a plným právem na ní naprosto záležet nemusí.

 

Píšete, řekl bych, zodpovědně. – Kolik odhadem vyhodíte básní na jednu, s níž jste spokojen?

Spíš bych byl rád, kdybyste se ptal, čemu skrze věčné pochybování uděluji milost, nebo zdali vše, co píšu, vleču stále v sobě jak nedokončenou a přesto nadějíplnou zpověď. Takže poměřování a spokojenost jaksi odpadá, načež nejistota bývá u mě častým hostem. Dlouhodobě tedy štosuji své pokusy, a pak v určitém stupni zapomnění snažím se i v odložené básni najít alespoň jedno dvojverší, které by se mohlo stát příštím základem něčeho nového. Jsou to dost často nehezké machinace s textem, který si už ani nezaslouží být nějak vrámován do smysluplného básnického obrazu.

RADĚJI ZE TMY SLOVO VYKŘESAT

než světlem plýtvat

na propastná rána dnů

Raději k lásce přivonět

a pohladit úběl boků

která nás oslepuje tísní

jak pramenná voda z hor

Tichem se trochu rozhlédnout

zda budoucí smrt

nám nepředstírá život

(11. 2. 2016, 2.05)

 

Jak jste, vážený laureáte Ceny Plže, postupoval, když jste se pokoušel sestavit a nato i vydat knihu veršů?

Stále jsem ještě měl na paměti z dob studií, že každý umělecký výtvor, zejména v hudbě či slovesném umění měl by mít tři až čtyři části, v nichž by mělo gradovat jakés takés poslání. V programové hudbě je to zjevnější, ale i knížka básní si zaslouží více než jen souhru jakýchsi poetických záznamů či postřehů. A vydávání knih? Starorežimní praxe platit slovesné texty „od řádku“ byl až krutě nevybíravý nesmysl. Dnešní situace je sice lepší v tom, že definitivně padla cenzura, ale za tento výdobytek svobodného rozletu si musíš připlatit.

 

ROZHOVOR DEŠTIVÉHO

podzimu s mým snem:

Lepkavé ubohosti mě napadají

když mokrý vítr ze stromů strhává

tlející teplo léta

Jsem starší o věčnost

jež tiše přichází

aby mě uzamkla

do pokušitelské podoby

lásek nevěrně věrných

(8. 10. 2016, 0.47)

 

Co byste řekl o důležitosti názvu básnické sbírky? Jak přistupujete k vymýšlení titulů?

Těžko se mi o tom píše i mluví, protože moje jediná sbírka má až barokně rozkošatělý název Nespavost světla; básnivost tmy.

Dobrá. Ale co dosud nevydané sbírky?

Ty nevydané či k vydání nepodané? Je to téměř juvenilní dílko honosící se pesimisticky dekadentním titulkem Ptáci na dolet, později přetransponovaným na Kam srdce dohlédne; zbývající dvě sbírky se jmenují Jettatura (2013) a Hromobytné bezčasí, což je pracovní název knihy zamýšlené.

Titul každé knihy je podle mě dost důležitý. A to nejen z komerčních důvodů. Měl by v sobě mít zakódováno co nejvíce z obsahu i espritu díla či dílka a zároveň by měl naznačovat a představovat úmysl i temperament autora.

PRAVDA UNAVUJE –

řekl můj vrstevník

z lesnatého města

A k duši bylo náhle dál

než k přízračnému mechu

viděného času

(Petru Královi)

(16. 5. 2016, 2.25)

 

Máte nějaké vzpomínky na říkanky nebo poezii, jak se vás dotkla už v dětství?

Byl jsem vyložený stydlín až směle nejistý. Krátce po prvním svatém přijímání jsem byl téměř hned nato zmatečně rudě ošátkován. Rád jsem na zpupné a silnější spolužáky v duchu vymýšlel potupné odrhovačky na známé melodie.

Co čítanky?

Na čítankové básničky si jen matně vzpomínám; málokdy jsem na praktikáblu u tabule ochable hřímal budovatelské sloky proti válečným štváčům. Z jedné oficiálně propagandistické básničky si pamatuji jen krátké a krkolomné dvojverší: „Když si šátek uvážeš // dobře si ho važ“.

První skutečně dětskou poezií, která mě v počátcích puberty zastihla (snad se nemýlím), byla knížka Františka Hrubína: Pohádka o Květušce a její zahrádce.

A zlé Zimnici, vzpomínám taky! – Nedávno jste – během přebírání literární ceny od Vladimíra Novotného v Polanově síni – tvrdil, že píšete „asi pětadvacet let“. Nebylo by to možné upřesnit?

U mě psát, znamená až publikovat, proto tak dlouhá cesta od jedné etapy k druhé nebo i několikáté. Takže jsem asi značně zazmatkoval při náhle položené otázce panem Vladimírem Novotným (bohemistou) během nedávného pořadu – a seknul jsem se o celé čtvrtstoletí.

Takže to znamená, že jste psal už daleko dřív?

Ano. Tehdy přelomová naděje šedesátých a začínajících sedmdesátých let byla náhle a zprudka přetavena do útočné šedi normalizace a moje přírodní, osobní a rodinná lyrika se v tehdejší plzeňské Pravdě jen stěží uplatňovala. Zpětně teď nedokážu ani posoudit, zdali mé tehdejší verše, řečeno ústy jistého redaktora, byly natolik „záumné“ a transparentně málo angažované či neřízeným sentimentem zauzlované natolik, že byly nepřijatelné.

 

TĚCH NĚKOLIK PŘÁTEL

které mám

nechám zbaběle žít až na pokraji smrti

aniž bych podstatného slova

s nimi promluvil:

Zaboří se třísky do mé tváře

když hledím nazpět

skrz svůj nečitelný portrét

a do srdce paměti

se snažím vmáčknout

nedodělky snů

(31. 5. 2016, 0.23)

 

Dovedl byste si představit, jak by se vyvíjel váš život, kdybyste bydlel v Praze? Čím nejvíc bývá omezen (ne-li rovnou dnes odepsán) regionální (byť plzeňský) autor? Anebo se pletu a má ono postavení i své výhody (tak třeba osamělostní)?

Být blízko něčeho může být člověk všude. A zejména básník, pokud není jen průtokovým ohřívačem citů, mívá dost často silné vazby k rodné krajině, obci i městu. A pak má ještě místa objevovaná a nalézaná. Tou zalidněnou krajinou by nakonec mohla být i Praha. Ne každý však to půvabné děvče na všechno tvůrčím způsobem zvládne. Příklady jsou nasnadě: šťastně nešťastné osudy jihozápadních či vysočinských Moravanů – Františka Halase, Vítězslava Nezvala a částečně i Jana Zahradníčka.

Uznejte ale, že vámi zmiňovaní klasici na Prahu zase tak příliš nedoplatili. To by bylo odvážné tvrzení, že tam „neměli jezdit“.

Jsem tak trochu moravofil; z toho pak vyplývá určité nedorozumění. Sám o sobě totiž můžu s jistým despektem říci, že v citově vypjatých záležitostech dokážu sklouznout ve svých hodnoceních k jakési čtenářsky vygenerované dojmologii. A nakonec, v dovětku poslední odpovědi, jako bych vše předtím sdělené tak trochu popřel.

Aha... Myslíte těmy slovy „a částečně i Jana Zahradníčka“???

Ano. Z tří dotyčných básníků byl on, jak je známo, naturalizovaným Pražanem po dobu nejkratší a dá se snad říci přechodnou. Přesto právě jeho životní osud bychom mohli označit jako nejtragičtější. A teď odpusťte a stačilo by možná, kdybych příslovečné adjektivum z této věty trochu pootočil a výraz „šťastně nešťastné" přetransponoval na „nešťastně šťastné".

Jak je ta čeština kouzelná! Občas si dělá s námi, co chce.

Poskytl byste Literárním novinám ještě několik svých básní?

Proč ne.

 

TUHLE BÁSEŇ

chtěl bych si vzít kamkoliv

do země špendlené vůlí k odchodu

kde krejčovská panna krajnosti

stojí a vyzývá k lásce

i v době

kdy obracená zem

nakonec spěje k úhoru

neboť i na souvrati

měl jsem tě, Bože, rád

možná víc nežli sebe

(12. 11. 2016, 4.26)

*

ZLOBÍM SE NA LIDI

že se mi podobají

Poďobaní deštěm slibů

prachem otvírají mé

už tak zaprášené srdce

stále udivení tmou

jež klopýtá

vždy krůček za světlem

jak hudba za tichem

(25. 11. 2016, 3.05)

*

JSEM HOLÝ MOKRÝ STROM

Nemohu spát

Tělo obracím na srdeční stranu

abych už tolik nevěděl

co vím

(25. 11. 2016, 4.11)

*

UŽ MI ZBÝVÁ

Jen pár okoralých slov

a křídla povislá chvěním

Vím

k mlčení vede dlouhá cesta

na ní zkorumpovaný čas

vytrubuje echa soucitu

zatímco marnivému osudu

se podřizuje užvaněná většina

planě revoltujících plebejců

V zákampí naděje

se vřelost mění v chlad

(29. 11. 2016, 4.05)

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 08 Březen 2017 13:21 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB