Výtečná kniha o vzniku našeho, ale i světového komiksu

Email Tisk PDF


před komiksem přebalLeckterý nezasvěcený břídil by si mohl myslit, že tak monumentální dílo jako Dějiny československého komiksu 20. století (2014, tři svazky, 1088 stran) vyčerpalo do mrtě téma.

 

 

Ten „břídil“ by se, pravda, proklatě mýlil. Není tomu totiž tak a ví to každý, kdo onu práci pánů Jareše, Prokůpka, Foreta, Kořínka a Schwarze (ten zpracoval rejstříky) nastudoval.
Proč tomu tak není? To je snadné. Nelze nepostřehnout, nakolik byli autoři stísněni i prostorem pěti set listů a kde všude utíkali ke zkratce. Více i méně. A jinak to nešlo, i buďme rádi aspoň za výsledný (a věru hutný) kadlub.
Ale k věci a časem dozadu. Kreslené seriály totiž existovaly už ve století devatenáctém a do značné míry vždy. Období před rokem 1900 teď mapují v knize Před komiksem hned tři autoři z dosavadní kumpanie, a to Martin Foret, Tomáš Prokůpek a Pavel Kořínek. S jakým výsledkem?
S víc než uspokojivým. A bude to paradox, ale vývoj obrázkového seriálu do roku 1900 je v jejich svazku zpracován zevrubněji než to samé ve století dvacátém (na kterém se přitom taky pěkně nadřeli). Jak je to možné?
Neumím to zcela analyzovat, nicméně ona masa kresleného materiálu let 1900-2000, kterou jsme částečně sami viděli přicházet na svět, vskutku nešla na „pouhé“ tisícovce stran proprat zevrubně; zatímco konstituování komiksu v české a slovenské části Rakouska-Uherska v předminulém století je uchopitelnější i proto, že se jím zatím systematicky nezabýval nikdo. Byla to louka. Nu, a další výhodou zpracovávání seriálů 19. věku je, že jsou jen minimálně díly uveřejňovanými na pokračování.
Kniha Před komiksem se ovšem zdaleka neomezuje na zdejší luhy, je to dobře a dokonce celá první její třetina sepsaná Martinem Foretem nás velmi obratně provede zrodem seriálu jako takového, a tedy jeho vývojem v anglicky, německy i francouzsky hovořících státech. Máte-li ale za to, že jde o exkurz provedený znalcem jen tak z plezíru, pletete se. Byl zcela nutný a týká se nejzákladnějších procesů, které kdy komiks utvářely.
Teprve ty další dvě části knihy pole zúží, a to navzdory nesporným kvalitám starého dobrého Rakouska. „Vedeni oborovým územ jsme se rozhodli soustředit primárně na českojazyčnou a slovenskojazyčnou tvorbu, stejně jako bývá například literatura národní obvykle vyčleňována dle jazykového a nikoli územního klíče,“ upřesňují autoři, a to ačkoli je jim jasné, že se jedná o sice tradiční, ale v mnohém pouze umělou konstrukci.
A ne? Vždyť ostrý skalpel nerespektuje územní celky, ba ani celistvost tvorby bilingvních autorů, publikujících nejen v českých a slovenských, nýbrž také v cizojazyčných periodikách, ba někdy i mimo územípřed komiksem ilustrace mocnářství.
A slovenská a česká komiksová tvorba publikovaná tenkrát ve Vídni? Inu, tu si tvůrci ujít nenechali, a to zcela legitimně, přičemž třetí a závěrečná část knihy Kontexty reflektuje alespoň rámcově taky cizojazyčnou tvorbu našich tvůrců let 1864-1891, německojazyčnou tvorbu v našich zemích a konečně i pozdější tvorbu autorů činných už před rokem 1900 (ve zcela poslední z kapitol svazku).
To vše však nic nemění na tom, že základem knihy Před komiksem nejsou žádné Kontexty, ale první dva díly Zrození komiksu z ducha tisku (psal Martin Foret) a Podoby obrázkového seriálu v domácím tisku XIX. století (s výjimkou první Foretovy kapitoly psal Tomáš Prokůpek); i vraťme se k zmíněnému už problému prostorově tematického vymezení v rámci Rakouska 19. století. Co zjistíme? Není ničím tváří v tvář další otázce. Kde se seriály začít v čase minulém a kterou z existujících definic akceptovat, když své logické oprávnění má každá? A co s tím tedy a skutečně je nutno zohlednit taky prastarý komiks v jeskyni Altamira, jak to ve svém eseji (vydaném česky v knize Comics roku 1967) činí filmař René Clair?
A vyskakují i další otázky. Je obrázkovým seriálem již příběh na Trajánově sloupu?
Sám bych hlasoval pro. Ale současně cítím, že se jedná o moc vágní pojetí definice. Nebo snad ne? Podívejme se na věc blíž:
Pokud se (dvěstěmetrový) pás figurálního vlysu (dokončený roku 113 a sloup třiadvacetkrát obtáčející jako anakonda) překreslí, získáme nesporně velkolepé vyprávění o válce Říma s Dáky kumulované do třiapadesáti navazujících scén. Dobrá; jenže háček existuje. Jaký? Mimo tuto překreslenost nebyly výjevy na (třicet metrů vysokém) sloupu celá staletí nikým recipovatelné.
Ale vadí to? Ptám se tak nejen spolu s Martinem Foretem a dodávám: Copak i tiskem nevydaný komiks přestává být komiksem?
To přece ne. Takže i „divácké“ vymezení v případě Trajánova sloupu je až příliš arbitrární.
A ještě jinými slovy? Na sloupu sice komiks funguje, avšak pouze při zpětné rekonstrukci a rekontextualizaci. Ono dílo navíc jako ryzí seriál v dnešním smyslu nepochybně nevzniklo. A obdobně je tomu kupříkladu s tapisérií z Bayeux.
Viděli jste aspoň její reprodukci? Já ne, ale prý má 59 výjevů vrcholících bitvou u Hastingsu. A má i nejméně jedno plus oproti Trajánově sloupu, dodal bych. A to?
Nejméně jedenkrát za rok (na svátek zesnulých) byla vystavována v katedrále a tedy od prvního až do posledního ze svých sedmdesáti metrů vnímatelná. A nejen Bohem. Lidmi. - Jakkoli ovšem měli autoři naší knihy Před komiksem za „pracovní ideál“ a „minimum nutné k zařazení díla mezi komiks“ pouze a jenom posloupnost „aspoň tří kreseb vyjadřujících narativní návaznost“, neudělali naštěstí z tohoto extrémního zjednodušení etalon a neodvrhli ani zájem o různé hraniční formy seriálů.
Ale... Nejdou správně za hranice a domnívají se rozumně, že je pozitivem, pokud produkci 19. století obhlédli až optikou trendů, na nichž staví komiks dneška (a jejich knihy o něm).
A pozitivem je to, myslím, i proto, že optika původních dávných tvůrců a jejich dávných recipientů by v tomto případě roli mít neměla. A to ač je faktem, že zpětně často už nerozhodnete, zda se jedná o sérii kreseb ex post doplněnou textem (často verši) či „jen“ o text (často říkanku nebo říkanky) dodatečně proložený ilustracemi a segmentovaný spolu s nimi typograficky. Nu, a co ještě je jisté?
Nedá se naprosto odhalit, kdo byl kde prvotním vypravěčem a kdo jen redakčně povolaným doprovodným interpretem.
Foretův úvodní výklad historie světového komiksu v knize Před komiksem vskutku ani v tom nejmenším nepřebývá a smysluplné počátky seriálů nelze, pravda, nenajít v dílnách pánů Williama Hogartha (a viz Kariéru děvky, 1732), Franze Josepha von Goeze (1754-1815), Thomase Rowlandsona (1756-1827), jenž už tak nepochopitelně dávno stvořil Dr. Syntaxe (1812), George Cruikshanka (1792-1878) a jistěže taktéž mladého Gustava Doré (1832-1883) s jeho Herkulovými úkoly (1847).
A samozřejmě Wilhelma Busche (1832-1908). Nicméně prvořadě Rodolpha Töpffera (1799-1846). Tento muž totiž předběhl čas, a to nejen svým Panem Tupohlavým (poprvé 1837), který se inspiroval Tristramem Shandym. Právě Töpffer je skutečným „otcem komiksu“ a Foret tu věc dokládá nikoli jen citací ze stati Médium se vždycky rodí dvakrát (a viz níže), ale i objasní, díky kterým technologiím mohl Rodolpho jako první výtvarník-vypravěč všech dob tak zdařile experimentovat s fázováním akce. A Töpffer si prý přitom nemohl nebýt vědom, že právě uspěl s něčím, co lze označit jako naprosté novum. A bylo to celé snad i jeho záměrem. Či ne? - Jsou-li podobné znalosti kreslířů o tom, co kreslí, skutečně natolik podstatné při (daleko) pozdějším vytváření definic komiksu, je už spíš problém filozofický, ale sporu není, řekl bych, o tom, že třeba specifikou českých komiksů 19. století je to, že byly vnímány jen co subžánr karikatury, zatímco v jiných zemích vycházela karikatura z dílen komiksových tvůrců rovněž, avšak nenadřazeně.
Ve speciální kapitole se Martin Foret zabývá i vznikem a způsobem užití pověstných bublin a můžeme se tu jen a jen divit, nakolik ztuha se obláčky u úst prosazovaly. Moderní analýza Thierry Smolderena (2006) dokazuje dokonce ještě víc. Domnělí předchůdci dnešních „obláčků“ jsou jim podobní jen vnějšně a měly odlišné funkce. Ale opusťme raději sofistikovanou teorii a spějme ke konstrukci pro Čechy i Slováky nejpodstatnějšího prostředního dílu tohoto svazku, jenž napsal (s výjimkou oné první kapitoly) Tomáš Prokůpek.
Úvodem vymezil (nikdy nepublikovanou) tvorbu stolní společnosti pražské Lorenzovy kavárny (1847-1873) a dál nás zaujat vede přes seriály Krameriova „Česko-slovanského vlasteneckého denníku“, Havlíčkova Šotka i Humoristických listů až mezi komiksy v dalších a dalších satirických časopisech a tisku i tiskovinách vůbec. A počínaje rokem 1878 pak taky obrázkovými příběhy z časopisů pro děti.
Do kapitol se mu přitom vydělila pětka pro komiksové médium u nás klíčových osobností. Jsou jimi Karel Václav Klíč (1841-1926), Mikoláš Aleš (1852-1913), Karel Krejčík (1857-1901), Artuš Scheiner (1863-1938) a Karel Ladislav Thuma (1853-1917). Doplněni jsou jen o málo nepodstatnější pěticí tvůrců už bez vlastních kapitol, nicméně stále s vlastním medailonem (vzadu v knize), jejichž jména zní František Karel Kolár, Emanuel Mírohorský, Ladislav Novák, Gustav Jaroslav Schulz a (z filmu známý) Josef Šváb Malostranský.
K nezaplacení ve svazku Před komiksem je pak i samostatná (a takřka stostránková) Obrazová příloha (str. 231-323), z níž přímo září nejen dílo Alšovo. Avšak zastavme se u něj.
Pomsta malíře Pentličky (1874) disponuje podtitulem Žert ze života pražských akademických umělců a sestává ze sedmi obrázků. Rektor Krtek (1877) má dokonce 17 obrázků, ale je přiznanou parafrází práce Wilhelma Busche. Z roku 1887 pak pochází Alšova „Pohnutlivá hystorie o hodném Fridolínowi aneb Jak se z pasáka slawný umělec stal (1887) a v typicky už alšovském stylu plynou protokomiksy Jak Vašek Michlovi zaplatil za jablka. Dragounská historie z dob napoleonských (1888) a (známý) Osud talentu v Čechách (1883).
Další Mikolášovy práce téhož typu z let 1883-1896 jsou přetištěny nebo textově zohledněny přímo v kapitole o něm - a podobně tomu je u nezaměnitelného Artuše Scheinera, kterého v Příloze zastupuje Dobrodružstvím na poušti (1889) a Nepochopený šelmosmrtič (1890). Ve vlastní kapitole o něm si lze navíc prohlédnout i dílka Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá (1888), Nezdařené pohoštění (1889) a Klep není sice na škodu, avšak ejhle při něm nehodu! (1891).
Prokůpkovu a Foretovu knihu pak uzavírá přehledné Kalendárium uvedené již rokem 1812 a srovnávající rok po roce domácí scénu se scénou zahraniční.
Tomáš Prokůpek, Martin Foret a Pavel Kořínek (jako sestavovatel rejstříku): Před komiksem. Formování domácího obrázkového seriálu ve 2. polovině XIX. století.
Vydal Filip Tomáš – Akropolis. Praha 2016. Redakce Lucie a Pavel Kořínkovi. 368 stran. Doporučená cena 550 Kč. ISBN 978-80-7470-145-0
Ukázka
André Gaudreault a Philippe Marion upozornili ve své vlivné stati Médium se vždycky rodí dvakrát, že „takzvaný zrod média nelze kategorizovat jako diskrétní, diskontinuitní, datovatelnou a přesným způsobem v diachronii vyznačenou událost.
Abychom dobře pochopili nějaké médium, musíme ho totiž pojímat ve vztahu k médiím ostatním“. Představili proto dynamický model dvojího zrození média. Rozlišují
1) integrační zrození jako objevení se nového technologického postupu, zprvu plně závislého na ostatních médiích. Tento postup ale jen zvolna dochází k zavedení nového dispozitivu a tedy média nejen ve smyslu technologickém, nýbrž také ve smyslu sociálním a institucionálním.
2) diferenční zrození jako nastoupení mediální instituce, osamostatnění, úplné sebevědomí a objevení vlastní specifičnosti.
A konkrétně? Pro obrázkový seriál to znamená to, že přestože je vyprávění v obrazech na Západě provozováno už dlouho, představuje tradici, která postrádá vědomí sebe sama, takže narace nemá ani sobě vlastní žánr, ani nosič – a seriál tedy nefungoval jako specifické médium.
Nosičem pro cykly narativních obrazů, označovaných za předchůdce komiksu, přitom byl například kámen, zdivo, tkaniny, vitráže či letáky a žánrově šlo kupříkladu o oslavu vojenských vítězství, tlumočení biblických a církevních příběhů nebo různé morality.
Komiks jako médium se dle Gaudreaulta s Marionem rodí v tom prvním smyslu právě v díle Rodolpha Töpffera, kde nejde jen o objevení nové technologie, nýbrž o její radikálně nové užití v kombinaci s typem nosiče, albem i narativním žánrem.
Samotný název Gaudreaultovy a Marionovy stati lze pak parafrázovat také tak, že se komiks zrodil nejprve jako žánr v obsahu periodik a až poté jako specifický žánr periodik samých. A to aniž by to prvé bylo definitivně nahrazeno tím druhým. V kontextu české produkce 19. století nicméně platí jen to první a podle Gaudreaulta s Marionem komiks dosáhl druhého zrození a nástupu v roli specifického média teprve v první polovině 20. století.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz