Ještě ke vzpomínkám Jana Petránka

Email Tisk PDF

Jan Petránek přebalAni tak výborná kniha jako Na co jsem si ještě vzpomněl se nevyhnula několika překlepům (tak například asi dvakrát se v textu navíc vyskytuje zájmeno se), ale podobné detaily nic nemění na tom, že jde o takřka vzorovou ukázku, jak na papír poutavě rozprostřít vlastní vzpomínky.

 

 

Nelze si navíc nevšimnout, že Petránek opratě své paměti drží s jistotou a prozrazuje sice hodně, ale jen to, co prozradit chce (a zvlášť při zachycování rodinných vztahů je uměřený).

I čteme ve výsledku portrét muže, který se v padesátých a šedesátých letech našel v práci pro rozhlas (kam nastoupil 1. 8. 1951), ale jehož rok 1968 přemístil na takřka dvacet let do kotelny. A do rádia se později sice vracel a vrací, ale nikdy už ne obyčejně, ba dokonce nás ve své knížce přesvědčuje, že mu v návratu do ústřední budovy rozhlasu bránily či brání traumatické vzpomínky.

Jan Petránek je tudíž, jak zjistíme, člověk citlivý, zároveň však si nelze neuvědomit, že to byl (a jistě i dál je) tvrdý chlap; a o mnohých událostech v Indii či Moskvě, kde za socialismu strávil něco času, informuje sice nonšalantně, s jiným by však nejspíš zametaly víc.

Taky jeho skromnost mě zaujala, ačkoli lze chvílemi žasnout, koho potkal a s kým se přátelil – a připomeňme třeba jen pohledy na indického premiéra Néhrúa, Indiru Gándhiovou, Gagarina či laureáta Nobelovy ceny za fyziku Lva Landaua.

Zaujmou ovšem i vzpomínky na lidi „domácí“, a to včetně obrázků (rozhlasáka) Karla Jezdinského, Karla Trinkewitze či Františka Pavlíčka. Mezi Petránkovy přátele patřili taky manželé Pellarovi

Snad jen poslední z osmadvaceti kapitol už berou něco moc hopem, ale tak to prostě musí být, jste-li ročník 1931, a těžištěm tohoto života už zůstávají léta šedesátá a lehce paradoxně přiznání, že právě osmašedesátý mu byl rokem nejšťastnějším (a to nejen v měsících před invazí).

Ale již úvodní vzpomínání na dětství, na rodiče a na válku je jistým klíčem k Petránkově povaze a připomeňme, že jeho matce Anně Pollertové se 23. února 1939 velice prozíravě podařilo ujet z Prahy do Spojených států.

Jednou z klíčových postav reportérova života zůstává ovšem jeho šéf Milan Weiner, vedoucí zahraniční rubriky rozhlasového vysílání, a při zpětném pohledu to dokonce vypadá tak, jako by náš rekapitulátor skončil v rádiu krom politických důvodů i spolu s Weinerovou smrtí...

Proč se však divit? Tady se skutečně jedná o spojité nádoby! A i ta Weinerova smrt byla koneckonců jedním z důsledků situace po roce osmašedesátém.

„Ve stejné rovině moudrosti a chrabrosti vidím trojici mimořádných novinářských osobností,“ shrnuje to Petránek na straně 247 s patosem. „Havlíčka – Peroutku – Weinera. Všichni měli schopnost jasného myšlení i neochvějnou odvahu postavit se proti zlovůli mocných. A zůstali nezlomeni až do konce svých dní. Naše malá země není zemí malých duší.“

Vázaná knížka, jejíž první vydání je bohužel momentálně už rozebráno a která vznikla z cyklu Osudy odvysílaného stanicí Vltava, je doplněna zvukovým nosičem. Ten obsahuje pořad Šanson věc veřejná (2006), dva úryvky z autorových veřejných vystoupení ve zbraslavském divadle 28. září 2006, dvě sekvence z vyprávění natočeného na jeho chalupě v Josefově Dole v létě 2009 a ukázku z jeho a Budilovy reportáže z přistání prvních lidí na Měsíci. A tyto dokumenty jsou navíc rámovány jeho písničkami Šachovnice a Óda na lásku, l´hymne d´amour.

Jan Petránek (zpravodaj, komentátor, novinář a signatář Charty 77, již, zdá se, podepsal nadšen a zcela bez váhání) byl 28. 10. 2015 oceněn na Hradě medailí Za zásluhy a právem patří Síni slávy Českého rozhlasu.

Jan Petránek: Na co jsem si ještě vzpomněl. Fotografie: archiv autora. Vydal Radioservis ve spolupráci s Českým rozhlasem. Praha 2014. 312 stran. Cena 269 Kč. ISBN 978-80-87530-44-3

Ukázka:

Mé moskevské začátky byly – aspoň mi to tak připadalo -, jako když v pohádce má hloupý Honza za úkol vylézt na vysokou skleněnou horu nastřenou olejem. Vzpomínal jsem na Indii, jak snadné bylo zajít za ministrem kultury či za ministrem železnic a dostat interview, které mělo spoustu zajímavých údajů, a navíc vtip. Ale zde?

Ohromilo mne, že v Moskvě ani neexistoval žádný telefonní seznam. Číslo, které člověk nedostal osobně, bylo jen problematicky dosažitelné. Místního novinářského šíbra Viktora Louise to přimělo k tomu, aby se pustil do vypracování vlastního telefonního seznamu Moskvy. Nechal ho vytisknout v Polsku, samozřejmě latinkou, a jeho žena prodávala jeden výtisk za deset dolarů. Seznam obsahoval aspoň telefonní čísla hotelů, nádraží, letišť, ambasád, pokladem moskevských divadel a biografů, obchodních domů a hlavních úřadů a nakonec i moskevské zoologické zahrady.

Viktor Louis byl známou osobností jak mezi novináři, tak mezi diplomaty. Proslavil se hlavně tím, že s tichým souhlasem komunistické vrchnosti propašoval na západ Chruščovův projev o Stalinových zločinech. Komunita zahraničních zpravodajů v Moskvě ho brala jako úřadně tolerovaného, ne-li zvláštním způsobem protežovaného dvojitého agenta. A zřejmě měla pravdu...

Postavy nového mocenského triumvirátu v SSSR viděl dost přesně tehdejší francouzský prezident, když řekl, že při kontaktu s Podgorným, titulární hlavou státu (předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR), si mohou říct jen „Dobrý den“. Při debatě s Brežněvem bylo dobré mluvit o lovu na medvědy a o počasí. Zato s Kosyginem se dalo jednat o důležitých problémech a vztazích, mnohém líp než s Gromykem, člověkem unikátní paměti, nesesaditelným ministrem zahraničí...

Když byla v Praze připravena nová škodovka, přiletěl jsem pro ni. Cesta po silnici zpět do Moskvy mi zabrala dva dny. První den jsem urazil trasu z Prahy přes Náchod a přes celé Polsko do Brestu. Druhý den mě čekal úsek Brest-Minsk-Smolensk-Moskva. Asi by to nestálo za zmínku, kdyby mi to nepřineslo jeden střízlivý poznatek. V Sovětském svazu v té době prakticky ještě nebyla osobní auta. Na té skoro tisícikilometrové trase jsem potkával pouze samé náklaďáky. Hlavně v okolí měst. Osobních aut, jedoucích v protisměru, jsem od Brestu do Moskvy napočítal pouhých sedmadvacet!

Kdekoliv jsem zastavil, Škoda Combi budila pozornost, hlavně když jsem tankoval. Na té trase byl bych ji z fleku několikrát prodal. Ostatně když jsem s ní později přijel na Kavkaz, přišel ke mně v Grozném místní mafián s dobrou nabídkou. Chtěl mi hned na ruku vysázet sedm tisíc rublů. To bylo o tisícovku víc, než tehdy stála zbrusu nová, na sovětských silnicích nezničitelná volha. Noblesně oblečený mafián byl velkorysý. Nabízel peníze hotově. Nabídl mi, že než se půjdu ubytovat do hotelu, vezmu si z auta všechny své věci. Pak vůz prostě zmizí...

Jednu věc jsem nesporně měl společnou s Leonidem Brežněvem. Oba jsme bydleli na Kutuzovském prospektu. Já jsem však na rozdíl od něj bydlel přímo v přízemí a mohl vylézat oknem. Praktické to bylo z ložnice do boční uličky, kde jsem měl zaparkované auto, nebo z pracovny na hlavní třídu. I někteří návštěvníci ke mně raději lezli oknem z boční uličky, aby nemuseli jít přes dvůr...

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB