Jen pár vzpomínek dítěte sedmdesátých let

Email Tisk PDF


pamětní fotkaJe dnes módou vzpomínat na socialismus více či méně tendenčně. Od toho jsem se níže zkusil zcela oprostit. 

 

 


A. Tři výlety s babičkou
Má babička z matčiny strany měla po muži zdarma dráhu a vybavuji si tři výlety s ní; hluboce na mě zapůsobily. Odehrály se už koncem šedesátých let a ten první směřoval do Koněpruských jeskyní, druhý na Karlštejn a třetí k zámku Hluboká.
Nadšení ve mně svedla vyvolat už cesta poschoďovým vlakem z Berouna a prostě jen to, že existuje něco jako patrové vagóny. I dnes bych se některým rád svezl a seděl bych určitě v poschodí jako tenkrát, i když babička - před cestou domů - navrhovala sejít pro změnu dolů a usednout tam. To prý může být taky zajímavé. Husa!
Na Hluboké jsme zabrousili i do oblasti dnešní zoo, kterou ještě tehdy neotevřeli, a prošli malý zámeček plný loveckých trofejí, načež mi babička řekla, abych na ni počkal, a zmizela za křovím. Nepochopil jsem, popošel a překvapilo mě, že ji vidím v bombarďácích. V kupé rychlíku z Plzně jsme se ocitli jednou s pánem, proti němuž seděla žena, která bez přestání mlela. Ne praženou kávu. Pusou. Už brzy mi připadala neuvěřitelná a její vývody bez konce. Jak to její posluchač může pod tím deštěm slov vydržet? Kdyby to aspoň bylo o Rumcajsovi! Džentlmen ovšem nereagoval a má babička jej politovala. Ale teprve poté, co jsme přestoupili. Až po letech mě napadlo, že ti dva třeba byli mí pozdější kolegové z vlakové pošty Širl a Lakatošová v momentě, kdy si jeli pro poštovní vagón do Prahy.
Jen pár let nato jsem cestoval v jiném kupé s mámou a naproti se rozvaloval s nevkusně roztaženýma nohama jak nějaký chrobák chlap, který se soustředěně dloubal v nose, což mi odmala zakazovali. Teď jsem spatřil proč - a byl, pravda, znechucen. Sám bych to dělal nenápadněji.
To aspoň pochopil pokrytec ve mně.
A ony laciné výlety s babičkou? Vzala je voda - a hlavně školní docházka, která mě připravila o dost času. - V té souvislosti si také vybavuji, jak jsme - už dlouho před mým nástupem do první třídy šli – s máminou mámou z nákupu v Prameni a potkali u nás ve Vrchlického ulici jednu sousedku (asi paní Vondráčkovou), načež padlo (zatrolené) slovo škola.
A ta sousedka řekla: „Jo, jo. Už budou starosti.“
Aha! Od té doby jsem pak přemýšlel, čí. 
B. Co nám doma chybělo
Nebyli jsme úplně chudí a vzpomínám na někdejší legrační seznamy z nitra své hlavy, jako by přede mnou ležely. Z čeho sestávaly? A co jsem to jen vše počátkem let sedmdesátých v našem domácím soukromí (na maloměstě) postrádal? A na které „zbytečnosti“ (i bez uvozovek) jsem se tenkrát uměl těšit?
Byly to (zhruba vybráno) tyto objekty mých tuh:
Televize, telefon, zvonek u vrátek, klavír, cirkulárka!
Chyběly, ale ne navždy a občas se pomyslné zátiší (s dotyčnými předměty) přece vždy o jeden umenšilo. Nikdy však jsem nikde v hlavě vědomě nic nevyškrtával, když na to došlo, to ne. Proč? V takové chvíli (kdy něco úžasného přibude do domácnosti) není asi na naivní seznamy už čas; v tu chvíli na systémy okamžitě zapomenete a jen se kocháte. Třeba zvonkem.
Jen díky prodeji rokycanského domu po babičce koupil táta v polovině dekády auto a rovněž klavír přivezl odtamtud – a to byly tedy další dva zajímavé objekty mého zájmu. - Na typické řinčení našeho telefonu číslo 96 465 (ó, jak vzorně jsem se ono číslo bifloval nazpaměť) taky došlo a... Byl krásně modrý, hladký, lesklý, s vytáčecím kroužkem; byl plastový a samozřejmě se sluchátkem. Ne, neexistovaly ještě mobily, ale... Ale dalo se - možná dnes pro někoho překvapivě - volat na lecjaká čísla.
Pro přesný čas a pro předpověď počasí, zjišťovat sjízdnost silnic i výsledky Sportky a Sazky a - dokonce – byl kdesi na magnetofonu nahraný jídelní lístek příhodný pro oběd i večeři.
Zrovna tak jste tímto způsobem zjistili programy televize a místních kin a divadel a jistěže jste telefonicky měli kde kontaktovat požární ochranu, záchrannou službu a (tehdejší) Veřejnou bezpečnost (s velkým V). Rovněž pak tzv. krajskou informační službu pro motoristy, hlášení dopravních nehod, buzení a podání telegramu.
A co to byly telegramy (a jejich „stop“), už sice dnes děti netuší, ale dotyčnou službu zrušili teprve před několika lety.
Ale k mocné televizi. Tu jsme si pořídili ještě o něco dřív než telefon, i když přece dost pozdě: už jsem chodil do první třídy (1970). A mělo to předehru.
Maminka zaslechla, jak před kterýmsi spolužákem velice ležérně kamufluji, že dotyčný vizuální aparát dosud doma postrádáme. Ulekla se. A abych - tedy - už víckrát studem neprášil (o tom, že se naše rodina dozajista nevyskytuje až sto mil za opicemi), nedostatek domácnosti byl napraven a... A jasně si doteď vzpomínám, že po prvním zapnutí jsem na obrazovce uviděl odkudsi hozené, visící lano a skálu a uslyšel volání a uviděli horolezce ve skalním městě.
Díval jsem se pak na vysílání, jak mi to jen doma dovolili, a když mi někdy uťali zvuk a zrovna se rozbíhal večerníček, volával jsem (prý): „Mami, mami, je zavřená klapačka.“
C. Nikdy mnou neidentifikované filmy
Řadu pořadů a filmů, které mě atakovaly těsně poté, co jsme si televizi pořídili, jsem (teprve) v novém miléniu identifikoval díky YouTube (a Česko-slovenské filmové databázi), nicméně ne všechny.
Z neidentifikovaných mi utkvěl například maďarský snímek, který se možná jmenoval Exploze, a já při něm prvně cítil, co obnáší být pohlcen režijně generovaným napětím. Jak už vysvětloval Hitchcock, šok má cenu také, ale lepší je napětí, kdy s deptající vás jistotou víte, že pod stolem tiká puma, a přece tápete a netušíte, ve kterém momentě stolovníky roztrhá. Zrovna tak v Explozi mělo k výbuchu dojít a došlo, ale šťastně a na konci, kdy už hlavní borec všechny zachránil. Toho chlapa pořád vidím, když poněkud zdrchaně odchází od epicentra detonace, zastaví se, zdvíhá nohu jako psisko, opře podrážku o něco a zašněrovává tkaničku. Kdož ví. Možná to mohlo symbolizovat právě ono vítězství nad bombou, k němuž došlo i zásluhou machrovy pečlivosti, jeho klidu, systému a racionalismu. Anebo tam tu tkaničku scenárista vepsal kvůli kontrastu miniatury s globálností výbuchu.
Dávali toho tenkrát dost málo, ale viděl jsem i snímek o chlapci bojícím se zpočátku jako čert kříže stařeny z lesa či z nějakého skalního města, na kterou v nouzi a když pak potřeboval pomoc, volal paní Pechto či paní Perchto. Z nějakého důvodu hoch musel navzdory vší své hrůze za ní.
Zaujal mě i japonský film, kterým putoval jiný kluk, a utkvěla mi scéna, kdy někdo před jeho zraky „popraví“ slunečnici.
Ale je fakt, že kdybych teď měl vyprávět veškeré příběhy ze vzpomínek, které se dnes už dají oživit na YouTube, konce bychom se nedobrali; i stop. A...
Jisté je jen to, že jsem těmi obrazy a scénami tenkrát zatroleně žil. Možná až moc. Ale otázkou je zrovna tak to, zda nakonec nejsou důležitějším světem než... Než nějaká tehdejší šedá ulice.
Na té sice Chesterton či Čapek hledali a moc rádi nacházeli zázraky všednosti, nicméně i oni to dělali za pomoci sugesce. Nebo za značné její pomoci. Ale při zpětném pohledu do raného dětství skoro každého z nás není, řekl bych, rozdíl mezi zážitkem virtuálním a zážitkem skutečným. A je to zvláštní pomyšlení; nemyslíte?
A jsou lidé, kteří takto žijí i v dospělosti.
Nejde však zase tolik o to, že o mnoho přicházejí, protože oni si prostě nemohou pomoct; už jsou takoví. A snad výjimkami, nicméně... Nicméně každý z nás se takovým stáváme. Občas.
„Protože nelze být stále jen zamilovaný,“ řekl kdosi a zřejmě to s tím souvisí. Ale pokud se (náhodou) zamilujete, okamžitě mezi virtualitou a realitou uvidíte propast.
Obrovskou. Pro něho je to samozřejmé a pro někoho je to zvláštní.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 05 Leden 2017 11:57 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Literatura pro děti

25. listopadu od 10:00 do 17:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB