Pár úvah nad Kingovým románem Pan Mercedes a jeho pokračováními

Email Tisk PDF

King Mercedes přebalFilmy Já, Olga Hepnarová či Auto zabiják (od Quentina Tarantina) jste možná viděli.

Jsou však tyto příběhy i nějak zle návodné? A měly se vůbec točit? Měly by se naopak zakázat?

 

 

V případě zapovězení by se (ovšem) pak měl kvůli spravedlnosti „potřít“ i jeden z nejlepších posledních románů Stephena Kinga Pan Mercedes (oceněný prestižní Cenou Edgara Allana Poea); i zamysleme se krátce nad ním.

Zatímco u Charlese Dickense je autorova víra v Boha takřka očividná, King (svého času či dodnes trochu toužící stát se Dickensem dneška) není v nebeském směru zcela čitelný, řekl bych. Ale lze říct, že je moralista.

Ne tak přehnaný moralista jako Bradbury, nicméně se Bradburyho postojům blíží. Něco podobajícího se dotekům božím v jeho prózách identifikujeme. Étos. A étos toho typu, který u autorů hororu vždy nenajdeme.

Nemá jej James Herbert (Krysy, Krédo, Kdysi) a ani v díle Cliva Barkera jej nevykutáte. Tito „hororoví mistři“ sice produkují dosti kvalitní hrůzy, ale... Ale jako by spočívali v bezbřehých pustinách beznaděje. I King generuje Beznaděje (třeba zrovna ve stejnojmenném románu) a má za to, že „jsme všichni sami a jakýkoli vztah je iluzí“, nicméně počítá se tu vždy s čímsi či Kýmsi nahoře a dotvrzují to i nedávné jeho thrillery, v nichž lidstvo ukazuje méně fantasticky, zato však jako semeniště vrahů. Pan Mercedes (2014, česky téhož roku) je toho, myslím, příkladem.

A dotyčná kniha snad přitom hlasovala pro své „poeovské“ vítězství i vlastním německým motorem. Ale souběžně jako by předváděla ty symptomy, které v realitě dokládají právě zásahy vyšších sil. Oč jde?

Vždy o různé pitoreskní drobnosti, ale právě ony jsou tahouny osudů. Bůh i ďábel chrupou v detailu, abych tak řekl. A skrz detaily spolu zápolí. Také v románech Agathy Christie ovšem dochází k podobným klopýtnutím pachatelů a drobná opomenutí vedou k jejich dopadení, jak to souzní i s postřehy psychologů o lidském chybování v každodenní praxi; a jako by skutečně existovala nějaká moc nad námi a... A jako by tuto moc taky Kingovo dílo implicitně vyjadřovalo. Chybička se vždycky vloudí, zjišťujeme. Ať už v důsledcích generuje ta chyba dobro či ať už generuje zlo.

King to vše ví a... Umí psát (vida) i docela dobré detektivky.

Ona cena mu tedy nepochybně právem náleží; avšak narážka na Agathu Christie (v knize o Mercedesu) by přesto její příznivce mohla urazit. Proč?

King první dámu zločinu nedoceňuje a bohorovně, ne-li drze dokonce tvrdí, že „tohle není její román! Tohle mé je život“.

Píše to v momentě, kdy si jeho pátrač uvědomí, že by „mercedesovým“ vrahem (s kterým komunikuje přes počítač) mohla koneckonců být i žena; ale podle Kingova názoru by něco podobného „bylo možné leda v románu Agathy Christie“.

Podobné navážení se do Královny detektivek naštěstí však není nakonec tak podstatné a autor si bere za vzory víc autory drsné školy, jakým byl také James M. Cain (Pojistka smrti, Pošťák zvoní vždycky dvakrát), jemuž je román Pan Mercedes oddaně připsán.

Titul Pan Mercedes je i přezdívkou vraha Bradyho, jehož činnost celý čas sledujeme paralelně s pátráním, a aby King psychiku zabijáka dokázal vylíčil, musel se ovšem vžít do jeho duše. Ne každý autor tohle zcela svede a někteří to neudělají, i když by mohli. Proč?

Bojí se zla a nechtějí „se ušpinit“. Svého času poukázal na podobnou tendenci Jan Jandourek i u Michala Viewegha, ale jde o obecný problém. Ať už je tomu jakkoli, na jisté hladině vystupňovaného zla začne hodně autorů jaksi fixlovat a vykreslují zlo dál jen jako samoúčel, aniž je dost věrohodně zdůvodňují.

Jsem toho názoru, že tomu tak je často i u Kinga a že dokonce i tak bravurní román jako Pan Mercedes je toho příkladem. Proč?

Připomeňme fakta. Titulní hrdina najede (zcizeným a německým) vozem do lidí a osm jich zabije. Není odhalen, ale jeho uspokojení se ukáže být dočasným a jen částečným. Přes internet se tudíž přizná, a to jednomu bývalému detektivovi. Začíná hra na kočku a myš a myš jménem Brady se posléze rozhodne zabít také detektiva. A nejen to. Do povětří (či kolen) by klidně poslala další Dvojčata. Psychopat je však líčen velice lidsky pochopitelně a autora by dokonce bylo možné podezírat, že mu fandí.

Spíš si ale myslím, že nám svého antihrdinu nezvládl už horšího představit, a to právě kvůli své dobré povaze; ba neubráníme se pocitu, že Bradyho píše podle sebe. Styčných bodů mezi Kingem a Mercedesem rozhodně cítím víc než mezi Kingem a jeho detektivem. Opakuji ale, že padouchův charakter je snad až příliš modelován podle „v Boha věřícího autora“.

A byl by podle mě jinak děsivější. I pravdivější. Plochý však není, a zatímco v detektivovi cítím jen literární postavu, ve vrahovi pulsuje život. Oba antipody pak spojuje tíhnutí k sebevraždě. A uvnitř Bradyho jako by fungovala „zlá strana“ skutečného Kinga a vše to, čím se možná mohl stát, kdyby nezačal psát; což je u spisovatelů časté a tady přímo mmarkantní.

A ne? Tak markantní, až by to bylo možné vybrat jako jeden z nejlepších příkladů podobné simulace. King líčí vraha bezchybně, a to co oběť špatného dětství.

Co oběť absence otce v rodině.

Co oběť matky-alkoholičky.

A dokonce ani v nejmenším nedělá z „Mercedesa“ latentního pedofila (dejme tomu), jak by se nabízelo vzhledem k finální scéně, kdy se Brady vydává za vozíčkáře a podaří se mu proniknout s výbušninou na masově navštívený koncert „pro dívky do dvanácti let“. Tj. na koncert sice fiktivní kapely, nicméně v textu jest zmíněn Justin Biebr.

Co dodat?

Tím hlavním, co nás na Bradym bude odpuzovat krom toho, že chce zcela iracionálně zabít naprosté maximum jakýchkoli lidí, je nakonec pouze a jenom ta skutečnost, že jej eroticky přitahuje vlastní matka. S níž přesto nikdy nespal.

A nemůže snad i to vzbudit další soucit? Jinou ženu Brady intimně nepoznal a od Kinga bylo mistrným tahem, že není ve finále zneškodněn detektivem, ale jeho spolupracovnicí, která je až neuvěřitelnou psychotikovou obdobou! I ona totiž je psychotičkou a taky ona žije ve stínu  matky a teprve dík tomu, že zastaví Bradyho ze stínu vystoupí.

Abych se ale vrátil od Junga k detektivce a Ceně E. A. Poea.

Tato cena... se (směji se) asi dávno neuděluje za „dedukci“. Proč ne? Jako detektivka Pan Mercedes obstojí opravdu jen s velkou dávkou tolerance a v „deduktivním ohledu“ dokonce zůstává místy až dětinský. Na Agathu Christie tedy nepochybně nemá a to posléze uzná i autor sám, když výslovně napíše, že by „plán psychopatova proniknutí do koncertní haly takto nevymyslel ani ten nejhorší hollywoodský scenárista“.

Je to trochu smutné přiznání. Pravda. Inu, ale co! Kniha dík tomu není aspoň na svém konci tak návodná jako na svém brutálním začátku.

Nějaké alibi si ovšem autor stvořit musel, i pracuje důsledně s tím, že vrah je... Fakticky blázen, a to blázen odhodlaný se odpálit. Na životě mu nezáleží. Což ovšem kniha (prostá islámské víry) dostatečně nezdůvodňuje. Bohužel. A Brady?

Je to „hezký třicátník“ s vysokým IQ, schopný geniálně improvizovat, umí existovat sám se sebou a mimo fixace na matku jest sexuálně normální. Skutečně by však za těch okolností jednal tak, jak o tom čteme? Velice váhám.

Po psychologické stránce je Kingův příběh přes maximální autorovu snahu na diskusi. Ale naštěstí to asi nevadí. Vyprávěn je neuvěřitelně dobře a nenudíme se ani po nanosekundu, ačkoli vraha, jak už řečeno, známe celý čas a jeho činnost sledujeme paralelně s akcemi detektiva. A tak... A tak to jediné, co nakonec ruší, je snad jen ta skutečnost, že padouch přece jen není chytrý dost a improvizuje až příliš.

Ne, nní to Hannibal Lecter - a King sice už programově chtěl stvořit „vlastního Hannibala Lectera“ (z románů Thomase Harrise), ale nakonec se mu to, tvrdím, nepodařilo.

Zato stvořil zcela jistě dalšího Normana Batese!

A to včetně dialogů s - mrtvou už - matkou (spočívající pod pokrývkou).

Tedy Kingův neúspěch?

Kdepak! Stále je tento spisovatel asi tak desetkrát úžasnější tvůrce než třeba jeho vrstevník (a rutinně aseptický pazdrát a komerční konstruktér a přesný výrobce cviček) James Patterson i se všemi svými románky typu Uvidíš, zemřeš, Zabít Alexe Crosse či Bikiny.

Pan Mercedes je ovšem jen první částí vynikající trilogie, která pokračuje romány Právo nálezce a Konec hlídky. Ten třetí vyšel česky roku 2016, je připsán (výš zmíněnému) Thomasi Harrisovi (Mlčení jehňátek) a docela dobře je možné, že tu už Brady (pomyslných) výšin hrůzného doktora Lectera dosáhl.

 

Stephen King. Pan Mercedes. Přeložila Linda Bartošková. Pavel Dobrovský – BETA. Praha 2014. 376 stran

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB