Lexikon socialistických lidovostí

 

po práci přebalSvou nejnovější knihu napsal víckrát mnou poslední dobou zmiňovaný Jan Nejedlý (http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/23048-nejedly-dal-dohromady-maleho-humoristu) ve spolupráci s Jakubem Šofarem (*1958), který ji souběžně doplnil doslovem Slovo agitátora; tak jako Nejedlý předmluvou Malý český vtipálek v době totalitní.

 

 

 

A co jejich novinka v knihkupectvích vlastně představuje?

Podle Jana Nejedlého surrealistickou koláž, bedekr na cestě pamětí, herbář vzpomínek, malý labyrint iluzí a traumat, mapu socialistické mytologie, leporelo lidové pitvořivosti, kolekci urážek veličenstva, park kultury a oddechu, mauzoleum a „kapesní orloj, do kterého vhodíte pětikorunu, a figury se dají do pohybu“. Ani jediná z těch charakteristik není nadsazená, ba řekl bych, že sedí všechny, a hesla řazená abecedně čtenáři postupně vysvětlují, co se kdysi skrývalo za jistými jmény a pojmy, mezi které náleželi také „Cirkus Franty Janečka“, Julius Fučík, Jurij Gagarin, „Generál Semínko“, tzv. Pakul, Chrám svatého Alexeje alias hotel Internacional, Hopkirk (a v našem případě se nejednalo o ducha), „malá sobota“, „maso z Lenina“, „hrdý Budžes“, Karel Gott (a všelijaké jeho méně dokonalé náhražky), „Marta a Fena z elektroskladu“, Miro Žbirka, „Plešatá zpěvačka“ alias Petr Janda, literární badatelka Hana Hrzalová, Jiřina Švorcová či seriál Jak se máte, Vondrovi? (zdánlivě nekonečný, anžto z let 1975-1989, načež jej Kaiser a Lábus zparodovali po titulem Jak se máte, Dundrovi?).

Vzadu v lexikonu v obrazové příloze nechybí ani legendární Remek a mezi „méně známými“ osobnostmi pak nebylo zapomenuto na někdejšího ministra školství a pozdějšího esoterika Kahudu, spisovatel Drdu a německého politika Waltera Ulbrichta, zvaného Rudý kozel.

Ani legendární moderátorka pořadu Nad dopisy diváků Indra Vostrá však neostrouhala a hlasatel Miloš Frýba se svým tradičním „a nyní“ také ne.

V oddíle Zrcadlo kultury dále nepostrádáme pěvecké duo „Zagor a Magor“, Štěpánku (Haničincovou), „nezpívajícího nebubeníka“ Víťu Vávru, „podivuhodnou“ maďarskou rodinku Smolíkovu, Sandokana, „Rudého Elvise“ Deana Reeda či sympatického Vjačeslava Tichonova jako agenta Stierlitze ze seriálu Sedmnáct zastavení jara. - Ale pozor, nemylte se: dojde i na americký seriál Daktari.

Podobný slovník ještě nikdo neuvařil z vody, i autoři vydatně čerpali z bezpočtu zdrojů včetně paměti Michala Jareše a Jiřího Šlupky Svěráka (kterým úvodem děkují). Naštěstí měli k dispozici i hotový lán dnes už stále hojnější literatury na dotyčná témata i včetně Fideliovy Řeči komunistické moci (1998), Boreckého Zrcadla obzvláštního (1999), Brenova Zelináře a jeho televize (2013), „Slovníku totáče“ (2013) od Bohuslava Vaňka-Úvalského (2013), Čermákova Slovníku komunistické totality (2010), Prušovy Abecedy reálného socialismu (2011), Malého slovníku reálií komunistické totality (2012) Věry Schmiedtové, Davidových „Kapitol z moderní české toponymie“ (2011), Karousova „Atlasu výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968-1989)“ (2013), Malého České kultury a společnosti v osmdesátých letech dvacátého století (2015), Mého dětství v socialismu (2014) editovaného Jánem Simkaničem, Tesilové kavalérie (2010) Petra A. Bílka a Blanky Činátlové, Poučení z krizového vývoje (2014) od Aleny Fialové anebo Macurovy studie o socialistické kultuře Šťastný věk (2008).

Nebáli se také vytěžit četné soubory politických anekdot počínaje už Brzobohatého Smíchem za železnou oponou (Londýn 1952) a za využití nepochybně stály i tři Pernesovy knihy včetně Dějin Československa očima Dikobrazu 1945-1990 (2003).

Mezi doporučenou literaturu vřadili pak Šofar a Nejedlý rovněž Catalanovu „Českou literaturu mezi socialismem a undergroundem (1945-1959)“ (2008) a více než dobře jim posloužila dvě díla Patrika Ouředníka. A také Franzovy a Knapíkovy knihy Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967 (2011) a Volný čas v českých zemích 1957-1967 (2013).

Už pozapomenutou prací by se nebýt této knihy možná staly Peckovy Spontánní projevy Pražského jara 1968-1969 (1993) a za pozornost jim taktéž stál Tomkův „Průvodce po pražských sílech Státní bezpečn osti“ (2013) a práce Francoise Mayera Češi a jejich komunismus. Paměť a politická identita (2009). Mezi prameny však nepostrádáme ani obě Petrovova Retra (2013. 2015), vyšlá z úspěšného televizního magazínu, vysílaného od února 2008, a jedním z nejspecifičtějších zdrojů se oběma autorům stala adaptace televizního dokumentu Roberta Sedláčka V hlavní roli Gustáv Husák (2008), jíž se roku 2009 ujala Marie Formáčková.

Dle očekávání posloužily pak zdárnému výsledku i dosavadní tři Černé sanitky (2006-2008) etnologa Petra Janečka i oba Votrubovy sumáře dětského folklóru Namažeme školu špekem (2009) a Kecy v kleci (2010) a doporučovány jsou materiály mezinárodní mezioborové konference Ústavu pro českou literaturu pořádané 13.-15. června 2011 („Česká literatura a společnost v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století“) a zrovna tak kompletní spisy Bohumila Hrabala (19 svazků z let 1991-1997) a Josefa Škvoreckého (40 svazků z let 1991-2014).

Podobná kniha ovšem nepojme vše a Šofar s Nejedlým sem například nezařadili výklad „notoricky známých pojmů“ černí baroni a modrá knížka a nijak legračně nepůsobící dobové obraty třeba i včetně „inteligenční“ přezdívky Branického mostu.

Stejně tak chybí „domeček“ (estébácká mučírna na Hradčanech) a váhalo se dokonce nad zařazením obratů z oblasti vojenské šikany. Snažili se ostatně zohlednit jen hesla platná na „větších územích“ a během delších časových období.

Přesto nakonec nazařadili ani názvy pro Československo po normalizaci (Husákovice, Krutistán) anebo pojem „Kreml“ používaný kdysi pro budovy okresních a krajských výborů Strany. A zrovna tak „nešli do“ dostatečně už propraného Majora Zemana či do památného Křesla pro hosta s Ludmilou Pelikánovou (1985) či do dobových úliteb zpěváků typu Laufera, Lišky a Štědroně. A co ještě zde chybí?

„Třeba přelom roku 1975-1976, kdy nás příslušníci Veřejné bezpečnosti (hemoni, švestkoví) dnes a denně prudili s kontrolou občanských průkazů, zda náhodou nemáme natrženou stranu 15 jako teenagerskou odpověď na připravovaný 15. sjezd KSČ v dubnu 1976,“ vzpomíná Jakub Šofar. Nu, a nakonec nebyl zohledněn ani sám „Tóňa Páňa“ (Antonín Panenka) - prý pro nedostatek místa.

Jestliže ale teď nad systémem uvnitř tohoto lexikonu zavrtíte hlavou, děláte chybu. Už programově se nejedná o žádné přísně vědecké dílo! A zrovna tak se autoři vehementně brání nařčení, že by snad svazek dávali dohromady ze sentimentu a nostalgie, jak to do značné míry dělal pro televizi výše zmiňovaný Petrov. Akceptovali však limity dat svých narození a grunt díla tudíž leží teprve v druhé polovině čtyřicetileté socialistické anabáze; přičemž Jakubu Šofarovi určitě po právu připadá, že zvláště ta rodinná paměť dnes poněkud přestává fungovat, a to spolu s rodinnými vzorci obecně a společně s ošidným spoléháním se na internet. „Jsme však přesvědčeni, že právě tato kniha může vyvolat návraty paměti,“ zvíme.

Šofarův a Nejedlého Lexikon přitom sám sebe považuje za dílo „stále ve zrodu“, které je třeba skrze vlastní čtenářskou obec doplňovat i opravovat. A naštěstí bude ještě nějakou dobu trvat, dodává Šofar, než paměť přestane sloužit i poslednímu z těch, kdo ty časy zažili.

Půvabná kniha (dodám sám) obsahuje (v plné délce) i pověstně sprostou povídku o babičce Boženy Němcové.

Jan Nejedlý, Jakub Šofar: Po práci legraci. Lexikon lidové tvořivosti z dob socialismu. Ilustrace Marek Rubec. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství BizBooks. Praha 2016. 184 stran + 16 stran příloh. ISBN 978-80-265-0543-3

 

Ukázka

Sojka práskačka

Též zvaná sojka udavačka, donašečka, estébačka. Bdělý opeřenec z oblíbeného, byť ideologicky schematického večerníčku Krkonošské pohádky (1974). Okřídlená informátorka donášela Krakonošovi na buržoazního jemnostpána Trautenberka. V lidovém humoru se stala groteskním synonymem pro konfidenta. „Lepší teplej bonz než falešné kamarádství!“

Maldemar Watuška

Převrácené jméno zpěváka Waldemara Matušky, který v roce 1986 emigroval do USA. Písně tohoto charismatického vousáče často inspirovaly lidový humor. V době zdražování potravin se šuškalo, že zakázali jeho song Už koníček pádí, protože se v refrénu zpívá: „... a ceny jsou stálý a lidi se maj.“

V narážce na strhávání cedulí při srpnové invazi 1968 se říkalo, že Matuška bude zpívat duet s Brežněvem. Zatímco ruský okupant začne nápěvem „Kdě eta ulica, kdě etot dom?“, Matuška naváže slovy „Ty můj kvítku medový, to se nikdo nedoví!“.

Do lechtivé lidovky Ricom picom pronikla i zpěvákova manželka („nejlepší je plechová, tu má Olga Blechová“).

Šlágr To všechno odnes čas se po Matuškově emigraci zpíval jako Všechno jsem vodnés včas.

Pravdou je, že na umělcův odchod z vlasti zareagoval režim zuřivým odstraňováním jeho hlasu a jména z filmových titulků (Chalupáři), likvidací desek, zákazem hraní jeho skladeb a odnětím titulu zasloužilý umělec.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 24 Listopad 2016 08:32 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB