Býti Sellersem

Email Tisk PDF

Clouseau Sellers„Pro Petera Sellerse nebyl šéfinspektor Clouseau pouhou rolí; to je z jeho podání dobře cítit.“ Jan Stern

 

„Kejklíř je figura, která vstřebala Boha i ďábla.“ Carl Gustav Jung

„Nic nesnesitelnějšího, než hlupák, který má štěstí.“ SenecaClouseau Sellers čb

 

 

 

Herec a komik Peter Sellers je názorný případ „duté“ osobnosti, která snad ani osobností není a bez přestání se jako koření rozpouští v polévce všech postav, které ztvárňuje.

 

Lékař, režisér a komik Jonathan Miller (nar. 1934) dodnes patří k Sellersovým fanouškům, ale také on nemohl než konstatovat, že se s ním „těžko vycházelo. Byl svým způsobem showman, svým způsobem génius, ale naprosto prázdný. Pokud někoho nehrál. Spíš schránka než člověk. A každá role, kterou ztvárňoval, tu schránku beze zbytku vyplnila. Pak z ní zase zmizela a sama schránka zůstávala prázdná a nevýrazná.“

 

Jako mnozí lidé, kteří před jinými dokážou velmi přesvědčivě předstírat, že jsou jiní, a měnit charakter, uměl to totiž i Peter Sellers, a to prostě proto, že sám neměl charakter. „V tom nebyl nepodobný Laurenci Olivierovi;“ dodává Miller. „Jenže byl mnohem provokativnější, zajímavější i modernější než Olivier.“

 

Nu, a zatímco se Peter Sellers přímo mistrně vžíval do rolí, sám za sebe jaksi umíral. V těch samých chvílích. Sám za sebe přestávala existovat a není divu, že začal posléze žertoval o tom, jak si nechal své vlastní „chirurgicky“ odstranit. Ne, není možná podobná eliminace, avšak metaforou prosté skutečnosti to už zůstane. A to Sellers byl i Chauncey Zahradník ze svého předposledního filmu Byl jsem při tom, natočeného dle románu Jerzy Kosinského.

 

Svému synovi (16) dodnes rád čítám aspoň kratší příběhy, a tak nedávno došlo i na pár povídek P. G. Wodehouse, těch s Woosterem a jeho komorníkem Jeevesem, který je snad i předlohou Saturnina. Tažme se nicméně ještě jinak. A čí předlohou je sám Wooster?

 

Uvědomil jsem si to a Wodehousovy příběhy jsou nepochybně (také) o umění vyhýbat se nepříjemnostem. A kde tu tkví vtip? Zakletý bývá v tom, že na vyhýbání se reálnému světu Wooster nestačí sám. Je totiž trošku blb.

 

Je blbec, ale mívá štěstí. A sluhu, Jeevese, i zdá se mi, že charakter inspektora Clouseaua během svého vzniku zužitkoval minimálně v jedné fázi i Woostera. Více či méně vědomě. Neboť kdo je to Clouseau? Přehnaný Wooster.

 

A idiot, který má štěstí. Máloco na Zemi irituje víc (jak už věděl Seneca), nicméně se přidružily některé další ingredience. Především jistý půvab. Či charisma, jak chcete. Je tu, a bohužel či bohudík trik bez jejich přísady nefunguje, ani režisér filmů s Růžovým panterem Blake Edwards by bez onoho kouzla tolik nevydělal a rčení „co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi“ tu platí spíše ve smyslu „co projde poutavému blbci, neprojde blbci, který nepoutá“.

 

Pokud totiž bude onen imbecil charismatický, daleko spíš ho (občas) může potkat úspěch. A ne?

 

„Wooster měl jen půl mozku,“ píše doslova P. G. Wodehouse a současně konstatuje, že právě takpvýto moula a pazdrát občas zázračně magnetizuje jistý typy ochranitelských žen. Inu, stalo se to i ve filmu Byl jsem při tom, kde hraje dotyčnou Shirley MacLaineová.

 

Ale není to jen Wooster (postava naprosto fiktivní, ba nepravděpodobná), kdo je srovnatelný s Peterem Sellersem, jenž svého Jacquese Clouseaua ani Chauncey Gardinera vlastně ani moc nehrál; podobných je víc. I takový Bob Dylan, dejme tomu, tato reálná persona, postává hodně blízko a... Jeho kariéra a paradoxně i jeho skutečná velikost tkví v chameleónství.

 

Anebo minimálně v chameleónském přístupu ke slávě. Dylan, to je romanopisec ve vlastní knize, míní navíc jeho životopisec David Dalton a pouze nic nedodává o prázdné nádobě.

 

O dutině opakovaně plněné různými (na lidi zabírajícími) ingrediencemi. Ale vraťme se raději od lidí mezi herce a komiky. Vždyť i ten „mistr“ Bean Rowana Atkinsona zosobňuje...

 

Ano, docela jiný charakter než šéfinspektor Clouseau či Gardiner, avšak nastanou, a to je beze sporu, chvíle, kdy mu nezbude nic jiného, než si vzpomenout na Zahradníka. A je to právě Bean, kdo hned úvodem stejnojmenného filmu nemůže nevyslovit příznačnou charakteristiku vlastního poslání v nitru londýnské obrazárny: „Co tu dělám? Jen sedím v rohu a koukám na obrazy.“ Přičemž celý film Bean vlastně představuje jen rozvedení skeče s Peterem Sellersem a Ringo Starrem ze snímku Kouzelný Kristián, ve kterém tihle dva koupí vzácný portrét, aby z něj vzápětí brutálně vystřihli starou tvář. Byť ne Whistlerovy matky.

 

Není bez zajímavosti, že Clouseaua měl původně hrát Peter Ustinov, ale odmítl. V zapomínaném dnes filmu Inspektor Clouseau (1968) si šarži tupce zato vyzkoušel Alan Arkin, ale výsledek je přinejmenším na diskusi, a to obzvlášť, je-li dotyčný film vysílán v rámci celé série Panterů. A dnes? Clouseaua ztvárňuje po svém Steve Martin a možná výborně, nicméně ten skutečný to prostě není a nemohu si pomoci. Clouseau = navždy a jedině Peter Sellers.

 

***

Jan Stern má ve své knize Totem, incest a okouzlení buržoasie (2007) debilního Sellersova inspektora za archetyp, ba „nejpodstatnější personu v historii filmu, ještě důležitější než metafory Pavla Juráčka,“ jak si dovoluje tvrdit, a francouzský pátrač (komolící směšně angličtinu obdobně jako Belgičan Poirot Agathy Christie) je dle něj stav. A druh „psychického vítězství i prohry zároveň“. Muž, který se zřekl vlastního ega, aby tím demaskoval ega všech. To Clouseau získává „přístup k podstatě“, a to jednak díky scénáristovu pojetí figury, ale navíc i díky Sellersově přístupu k tomuhle bláznivému pojetí.

 

„Jako každý kejklíř,“ zobecňuje Stern možná až příliš. Ale má pravdu v tom, že Clouseau za podobný přístup k věci platí vlastní psychickou „nenarozeností“, která v nás, divácích, vyvolává stesk po dětství. Nu, a stav jménem Clouseau je i pozicí, odkud má hrdina bezprostřední přístup k tomu, co snad by mohlo být Bohem.

 

Onu „nenarozenost cítíme obzvlášť v jeho teatrálním vztahu k ženám. Ale i v jeho osamělosti a především v infantilní hrdosti, maskující rozpaky,“ dodává Sterna a tato hrdost je přitom zdařile a prvořadě transponována do repliky „ale já vím“. Ano, Clouseau neví a je směšný, to jistojistě, ale směšným se paradoxně stává proto, že „nikdy nedělá humor a je tím antitezí veškerých výrobců i producentů vtipnosti“.

 

Poslední věty se ovšem bezpochyby týkají i Sellerse a on i jeho nejznámější hrdinové jsou přitom také tragickými figurami. Jak to? I z té příčiny, že do značné míry autistickými, dodal bych, přičemž Jan Stern razí rovnou pojem clouseauismus a má eskapády (svého milovaného) inspektora za bohoslužbu. A nic méně. A považuje je za bohoslužbu, která se opakovaně stává odčiněním toho, že tu hrdina „není falickým utočníkem“.

 

A co zůstává? Určitě dětskost. Clouseau však nevyvolává jenom naši něhu. On generuje i hrůzu. Strach z toho, že by (egomaniakální) dětství smělo až takto atakovat naši dospělou bohorovnost a umělo pronikat (v masce šíleného Clouseaua) k nám domů či k pomyslným Dreyfusům, ztvárněných v Panterech českým hercem Herbertem Lomem.

 

Věc je ovšem ještě složitější, jak připomíná Sellersův životopisec Sikov. Vždyť „někteří sociologové považují naše za relativně stabilní, ale postmodernisti se na nedívají jako na singularitu, nýbrž jako na pluralitu,jako na dočasné a příbuzné entity, entity závislé na okolnostech a proměnné v čase!“

 

Inu, a tady měl Sellers jednoduše náskok.

 

Položme si však i otázku, proč vlastně mají Jacques Clouseau a Chauncey Gardiner takové štěstí.

 

Jistěže: Bohové občas ušetří toho, kdo ze sebe začne dělat blázna, asi jako když opilec dopadá se štěstím, a hle, už duchové Siouxů prý tváří v tvář šíleným zapomínali na trest a někdy dokonce odpouštěli, ba mohli pochválit. A není přitom nezajímavé, že tak činily i v těch případech, kdy dotyčný své šílenství jen hrál. Kdy předstíral, nucen nějakou jinakostí, i kdyby jí měla být třeba jen jeho submisivita mezi chlapy vlastního kmene.

 

A že to může být i jen umělá konstrukce? Nevěřte tomu. Prokazatelně se jedná o celou rozsáhlou, zažitou praxi primitivních společenství a dotvrdí to antropologové. Určitý jedinec se prostě musí zažít chovat směšně, ba trapně, nechce-li tedy spáchat sebevraždu nebo utéci do nenávratna. Anebo se dokonce ponižuje a dělá ze sebe hlupáka. Začne však jím tlupa pohrdat? Ne? Naopak. Pobné jednání kmen akceptuje, zafixuje a učiní je posléze obřadem. Rituálem. Rituálním překonáním nepatřičnosti.

 

***

 

Je stěží uvěřitelné, že hrál Sellers tupého inspektora Clouseau v pouhých pěti filmech. Série má přitom dodnes má již jedenáct pokračování, a to nepočítáme nepoužité scénáře typu Romance Růžového pantera a díly kresleného seriálu.

 

Přestože filmů přibývá, vyvrcholení sága, řekl bych, dosáhla už v dílu Růžový panter znovu zasahuje, a to především relativně šokující sekvencí policistovy návštěvy tradičního německém Octoberfestu. Připustíme-li si totiž nepochybné Sellersovo židovství, i když jen dílčí, a vybavíme-li si, jak jej ve škole jeden čas měli takřka automaticky za „židovského chlapce“, je vstup imbecilní postavy, kterou ztvárňuje, mezi propletené a pohupující se, podupávající, ale i dobrácky rozveselené Němce zvláštně katarzní.

 

Již sám o sobě, nicméně to „šílenému“ režiséru Edwarsovi nestačilo, takže „absurdní Clousea“ zabíjí procházeje festivalem bezděky lidi; takže tu mimoděk likviduje jednoho najatého vraha za druhým, aby z masakru sám vyšel netknutý, stále stejně nepravděpodobně odolný a navíc i bez sebemenšího vědomí si, že zabíjel! Tuto sekvenci můžete zlehčovat jakkoli chcete a můžete mě obviňovat z nadinterpretace, ale jsem přesvědčen, že ty scény chtě nechtě reagují i na to, že ani německý národ si nebyl za války vědom veškerých brutalit a zvěrstev nacismu, ba žil v klidu i v těsné blízkosti koncentračních táborů plných obdobně zautomatizovaného, takřka bezděčného zabíjení, realizovaného někdy také idioty a jindy prostě lidmi, kteří mozek záměrně vypjali.

 

Aby toho však nenaznačovala „komedie“ Růžový panter znovu zasahuje málo a jako by už tohle samo nestačilo, obsadil skutečně vymykající se Blake Edwards do role jednoho z najatých vrahů slavného herce Omara Sharifa, a toho sice „židovský“ Clouseau nezlikviduje, nicméně právě „Arab“ Sharif jej úspěšně nahradí při sexu, byť si to dotyčná ve tmě neuvědomí. Obě scény, ta v posteli i ta na Octoberfestu, tak mají rasový a nenápadně podvratný podtext.

 

Nu, a veškerá ona nelogičnost, která z Clousea vysloveně čiší? A veškerá jeho tupá anarchie?

 

Historik Ed Sikov (a jistěže nejen on) ji chápe jako paradox, který zpochybňuje základní předpoklady civilizace, přičemž pátrající magor je fakticky „postupně se rozpadávající osobností“, ale paradoxně právě postavou, která je mnohem víc v souladu s absurditou života ve druhé polovině dvacátého století než kdokoli jiný!

 

Jen tak dokáže Clouseau fungovat dál a dál a dál - i tváří v tvář nekonečné řadě katastrof.

 

***

Herec Steve Martin – a veškerá mu čest – nám sice dnes předvádí, že si Clouseaua můžeme představit i bez Petera Sellerse, ale stejně si myslím, že to Martin neprokazuje jednoznačně. To jen Sellers přece byl tím, kdo se choval i ve skutečném životě jako dítě a kdo se podobně choval ve vztahu k životu, slávě a bohužel i vlastním povinnostem, například rodinným. Jako každý z nás toužil být milován, ale byl až moc často jen infantilní dítě prahnoucí po této lásce, a pokud ji nenašel, snažil se ji získat třeba i rozdáváním napodobenin hodinek Rolex. Úspěšně ne – a třeba kameraman filmu Alenka v kraji divů mu na ně plivl.

 

Peter Sellers se narodil před devadesáti lety jako syn submisivního otce a dlouho se vyvlékal z područí dominantní matky. Stresově se na něm podepsala i válka, ale vznikl tak kdosi, koho nelze napodobit. Ani sebegeniálnější Peter Sellers by nicméně nedosáhl s kreténem jménem Clousea takového sukcesu, nebýt několika napadnutých tónů skladatele Manciniho, a můžeme-li věřit Americkému filmovému institutu, je znělka Růžový panter dvacátou „největší“ filmovou melodií dějin. I můj syn ji umí zazpívat a Peter možná byl dítě, ale to my všichni si na děti občas hrajeme. 24. července uplyne 35 let od jeho předčasné smrti a 8. září by se Peter Sellers dožil zmíněné devadesátky. „Všichni předvádíme před různými lidmi různé tváře a lidé na různých místech nás vidí z různých úhlů a vnímají různé naše stránky,“ říká v knize Eda Sikova Mr. Strangelove: A Biography of Peter Sellers (2002, česky 2009) představitel Clouseauova sluhy Burt Kwouk. „V Peterově případě to bylo ještě výraznější. Byl velmi složitou osobností - složitější než většina lidí. To je i důvod, proč je tak fascinující i desítky let po smrti. Jen málo herců vzbuzuje dvacet let po své smrti nějaký zájem. Většina z nich není zajímavá ani dokud jsou naživu.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB