Foglar opět na pitevním stole aneb Na to ABBA nemá

Email Tisk PDF

Foglarovci ilustrace výřezTakzvané Sborníky nezávislých foglarovců vycházely v letech 2009-2012, načež si redakce dala dva roky pauzu, ale ten pátý (2014) sestavila v nezměněném složení a pořád i pod názvem rada Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara. Představují ji Jiří Stegbauer, Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří Zachariáš – a navzdory údaji v tiráži se pátý sborník objevil teprve letošního března.

 


Je ale vůbec ještě možné ohledně Jaroslava Foglara něco nového vybádat?
Je. A ta nejzajímavější dvoustrana vynáší nyní na světlo pozapomenutého malíře Aloise Ludvíka Salače (1900–údajně 1953), ilustrátora stovek knižních titulů a počínaje zářím 1940 i provozovatele nakladatelství vlastníchsborník nezávislých foglarovců pohlednic. Po válce se tento muž stal i autorem asi vůbec nejslavnější československé série pohledů Skautské desatero a tři tyto obrázky jsou ve sborníku přetištěny. Mají nápad.


Ten opakovaně staví na figuře skautíka s velkým širákem, který zpacká všecko, čeho se jen dotkne. Panenskou krajinu zanáší svinčíkem svých konzerv, na táborové pánvičce připálí vlastní oběd, tornu si přecpe zbytečnostmi, zrovna jako kdysi Rychlonožka ve slavném seriálu Rychlé šípy (díl o „Neklidné noci" z 22. 4. 1939). Veselé a karikaturní, ale jinak vládne okolo Salače tajemno.


A co to má společného s Foglarem? Ilustroval hned tři vydání Boje o první místo v letech 1936, 1940 a 1945!


Je tedy hádankou, ale zvíme tu o něm aspoň něco málo. Narodil se v Dejvicích jako syn učitele a postupně studoval malířství v Praze, Mnichově, Florencii, Stuttgartu (na tamní známé Akademii výtvarných umění) a v Paříži přímo ve speciálním kurzu u Františka Kupky. Ze světa se ovšem prozatím vrátil a roku 1929 byl možná zcela prvým z občanů nové čtvrti Spořilov. Na začátku třicátých let tady koupil vilu na Jižním náměstí a nechal si k ní přistavět ateliér. Salač se uměl jako malíř ohánět, byl také ženatý a stal se otcem dvou dcer. Starší se narodila 1927 a roku 1949 se provdala za právníka Miroslava Šílu, čímž zprávy končí, mladší „Miluška" byla údajně po otci nadaná, ale i tady je to vše, co víme.


Ilustroval třeba Babičku (1932), knihy Františka Flose a jedenadvacet titulů od Aloise Musila. K tomu pohádkové knihy své ženy Vlasty. Vytvořil rovněž kulisy pro hru Broučci (1946) a už předtím dekorace do jiných inscenací v letech třicátých. Mezi roky 1934-1938 pracoval Salač i jako dekoratér pro Barrandov, a máme-li věřit Českému filmovému zpravodaji, i pro ateliéry Paramount v Hollywoodu. Roku 1938 navrhoval navíc plakáty pro mistrovství světa v hokeji. Zakázky se mu zřejmě jen hrnuly, možná je ani nestačil všechny plnit a vedle zmíněného Desatera dnes sběratelé pasou zvlášť po jím vytvořených pohlednicích s medvědy Bulíkem a Žulíkem. Salač vydal i sedm sešitů Školy kreslení (1940-1941, znovu 1949).


Na podzim 1948 požádal o vystěhování do Německa. Marně. Rok nato emigroval. Bez ženy (pocházející z Roudnice nad Labem), která téhož roku prodala jejich dům. V lednu 1950 uvalili na Salače žalobu podle zákona na ochranu republiky, ale to již dávno pracoval v utajení pro americké zpravodajce v Německu. O všem tom nás aspoň v novém sborníku informují Vladislav Raška a Jiří Stegbauer.


Salač se usadil v Lampertheimu (šedesát kilometrů na jih od Frankfurtu nad Mohanem) a připravoval falešná čísla časopisu Dikobrazu, ve kterých signoval obrázky přezdívkou Tagliaferro. Vlastně to však nebyla přezdívka: na jméno měl vystaven americký průkaz.


Je známo, že nakreslil i jakýsi strip o Stalinově (+5. 3. 1953) pohřbu a že se počátkem let padesátých podruhé oženil s Martou Silvestrovou. Také získal takřka určitě a mimo veškeré kvóty a jakékoli pořadí šanci odjet do USA, o což stál, ale... 24. 8. 1953 údajně zemřel. Nekrolog aspoň lze najít v exulantském časopise Sklizeň (10/1953).


Byla smrt jen fingovaná? Nevíme. Vyloučeno není, že tajná služba Spojených států poskytla Salačovi novou identitu a tato zprávička představuje pouhý zastírací manévr (jak jsem upozornil i Stanislava Motla). Foglarovský sborník se nicméně nezabývá jen Salačem, to by bylo málo, a spekuluje také, jak to bylo s nikdy nevydanou Foglarovou prvotinou Chlapecká dobrodružství, jejíž kapitolu Dům hrůzy uveřejnil 25. 10. 1927 časopis Skaut-Junák.


Sborník dále přetiskuje obálku Zdeňka Buriana k Hochům od Bobří řeky, jejíž originál měli znalci malířova díla léta za ztracený, než se s ním roku 2014 vytasilo Muzeum Zdeňka Buriana ve Štramberku. Tento olej na pláně z roku 1937 byl nedávno restaurován a získal tak původní, sytější barvy. 


Sborník mimo to přichází i s neznámou verzí Čermákovy obálky k foglarovce Dobrodružství v temných uličkách a jiný z článků srovnává dnešní a dávnou fotografii toho domu v Palachově ulici v Poděbradech, kde v červenci 1911 žili Foglarovi rodiče, ale jen čtrnáct dní než otec budoucího, tehdy jen čtyřletého, spisovatele po dvou týdnech zemřel ve věku 38 let. Shodou okolností je spoluautor sborníku Jiří Stegbaurer poděbradský rodák a hrob Jindřicha Foglara č. 222 na místním hřbitově navštívil poprvé už roku 1963, kdy mu o něm řekla Foglarova matka. S klubem, který měl, hrob upravili a nechali opravit poničenou náhrobní desku. Ta byla úplně vyměněna počátkem milénia, nicméně roku 2007 navrhly Poděbrady hrob ke zrušení. Stegbauer a JUDr. Karel Kropík město přesvědčili, aby od záměru ustoupilo. 


A co víc?
Zajímavý nekrolog, taktéž uveřejněný ve sborníku, nám připomíná, že dnes 1. května 2012 zemřel (jen den před 85. narozeninami) někdejší Foglarovův zástupce v oddílu Hochů od Bobří řeky (Dvojce) Vladimír Janík, legendární to postava, která má i tu zásluhu, že po roce 1948 svým jménem zaštítila samu Foglarovu pozici vedoucího.


Josef Noháček ze Vsetína přispěl pak sborníku fotografií hrobu předsedy Klubu přátel Jaroslava Foglara Zdeňka Pírka (1933-1990), autora knihy Čtenářské kluby Jaroslava Foglara (1990), a napsal o něm noticku. Jedním dopisem připomínají foglarovci i vloni zesnulého Svatopluka Hrnčíře, autora trilogie o Uctívačích ginga, a rozsáhlejší charakter mají Zachariášovy články ke stoletému výročí založení Dvojky (2013) a Bílá místa v kronikách Dvojky, který navazuje na publikaci Jestřáb kronikářem (2012), sestavenou ze sekvencí okopírovaných ze skautských kronik. Ty se bohužel nedochovaly v úplnosti a především zmizely ty z Tábora ve Sluneční zátoce (1931) a z Tábora Modrého stínu (1936). Nedokončené pak zůstaly kroniky konce dvacátých let a z období 1930-1933 a 1936-1937. Proč vlastně?


Jistý záznam z Brd v letech třicátých třeba Foglar odmítl provést, jelikož se během výpravy zamiloval do rádkyně dívčí družiny. Jindy prostě nechtěl relativizovat či rozkolísat vlastní výchovné metody, což je i případ nemístné glorifikace člena oddílu Ládi Velebila. V kronikách, které dnes leží v Památníku národního písemnictví, rozhodně zůstaly některé nedoslovené stránky a nejmarkantnější je to v období Protektorátu, jak dokládá i následující příhoda z roku 1940.


Spisovatel Josef Kratochvíl tenkrát Foglarovi doporučil, aby místo tradičního tábora ve Sluneční zátoce na Sázavě s hochy pomyslně kolonizoval moravskou říčku Chvojnici. Proč tomu nápadu Hoši od Bobří řeky podlehli, je otázka, neboť se každým dnem očekával zákaz táboření, přičemž u Sluneční zátoky by Foglar v takovém případě uměl zajistit náhradní ubytování. Přesto jeli na Moravu a „Tábor psanců" skutečně pak byl zakázán a rozbit. Ale chvíli trval, to je fakt, a to aniž vyvěsili protektorátní vlajku. Člen Dvojky Užovka naopak vztyčil vlajku oddílovou a pořídil minimálně dva její snímky, které najdeme ve sborníku. Ale Jestřáb protestoval, nechal stožár i s vlajkou odstranit a navíc se zabezpečil i jinak. Disponoval totiž písemným zákazem kácení vzrostlých stromů v okolí tábora, který mu poskytla lesní zpráva poté, co ji poprosil. Právě tím zákazem byl i připraven mávat před nosem gestapu či české policii, pokud by se po protektorátním praporu sháněli. I proto tedy není tehdejší kronika dopsána a údaje o podobných problémech uvnitř rozhodně nenajdete.


Není to vše. Zrovna tak zápisy mlčí o vloupání se do vodárenské Skautské věže v Praze, zapečetěné v říjnu 1940 Němci. Jisticí nálepky s hákovými kříži tenkrát Foglar spolu s chlapci na chvíli odstranili a vzali stany a kroniky. Ty tutlají i sérii tajných přednášek zorganizovaných počátkem roku 1944 a činnost oddílu před „Táborem strachu" téhož roku. Není divu. Foglar se tenkrát po zatčení některých svých známých dokonce pár dní ukrýval poblíž Sluneční zátoky. Druhou světovou válku nicméně přežil, stala se mu i první školou autocenzury a kroniky jsou skoupé i na detaily o druhém vykázání oddílu z jeho věže 12. 12. 1948. Nebezpečné zavření ovšem klubovna Dvojky zažila i zjara 1955, kdy StB pozatýkala skauty hned z několika skupin, údajně pro podezření z držení zbraní. A zase byly natahovány lepicí pásky, ale teď s razítkem Svazarmu.


Sborník obsáhl také článek Petra Vylety o nejvýznamnějším sponzorovi Dvojky Karlu Šípkovi, od konce třicátých let majiteli velkoobchodu s technickými potřebami v Řeznické 10. Vstoupil k Foglarovi 14. 3. 1931 a roku 1932 se účastnil Tábora úplňku. Čas strávený mezi chlapci na něj zapůsobil snad i díky tomu, že byli tenkrát zrovna členy Láďa Velebil nebo Skukům, budoucí legendy. Po válce Šípek oddílu věnoval čluny a v dochovaném dopise z ledna 1946 si Jestřáb píše také o nádobí, strojek na krájení chleba a kuchyňské váhy. A zároveň prosí, aby Šípek udržel „neposkvrněnou" legendu o ideálnosti Velebilově. To se asi stalo a 1. června téhož roku Šípek nabídl hochům ešusy a pět tisíc korun, které uložil na konto pro chudé členy. Ještě i v listopadu 1947 přispěl, avšak v polovině roku 1948 už se nachází ve Francii a autorům sborníku se o něm nepodařilo nic víc zjistit.


Jak je typické, zabývá se publikace „Kruhu přátel" jen minimálně čímkoli nefoglarovským, ale přesto pojednal Oldřich Šanda i o americkém komiksu Roy a jeho Bobři (Roy Powers, Eagle Scout and His Pals), který je u nás sice dobře znám, ale nikdy vlastně nevyšel kompletně, a zde je odhaleno, že české vydání postrádá nejen závěr, ale i jednu vnitřní sekvenci.


Těžiště pátého sborníku (o 64 stranách) ovšem nepředstavuje nic z výše vyjmenovaného, nýbrž rovných 43 stránek černobílých komentovaných fotografií Dobrodružství s Jestřábem. Nu, a publikaci uzavírá velmi živá vzpomínka Miloslava Šimka na Foglara převzatá z knihy Jestřábe, díky (2000) a zadní obálka zdobená zdařilou parafrází Rychlých šípů, kterou právě pro Šimka vytvořil k jeho šedesátinám (2000) nedávno zesnulý Josef Kobra Kučera (1944-2015) pod názvem Rychlé šípy nalézají Šimka. Vyjde-li i šestý sborník, je ve hvězdách, ale jistý kult Foglarovy osobnosti existuje v této kotlině již od let třicátých. Na to třeba ABBA nemá.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 16 Březen 2015 16:11 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Literatura pro děti

25. listopadu od 10:00 do 17:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB