Budovat a psát od rána do soumraku

Email Tisk PDF

Kuba Martin karikaturaRoland Barthes začíná svou meditativní úvahu Nulový stupeň rukopisu rozlišením jazyka a stylu.

Mezi ně pak klade „rukopis", který je mu místem angažovanosti spisovatele, místem „tónu, étosu". „Jazyk a styl jsou slepé síly; rukopis je akt historické solidarity. Jazyk i styl jsou objekty; rukopis je funkce; je to vztah mezi tvorbou a společností, je to literární jazyk přetvořený svým sociálním určením, je to forma uchopená v její lidské intenci a spjatá tak s velkými krizemi historie."

Publicistický žánr se vymezil mimo jiné i pravidly, která zanesl do Etického kodexu novinářů. Jeden z principů ovládajících tento předpis bychom mohli nazvat „střízlivost v psaní". Je nesen takovými závazky jako „dbát na rozlišování faktů od osobních názorů" nebo „neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti". Při čtení deníků jako jsou Mladá fronta Dnes, Lidové noviny nebo Hospodářské noviny se ovšem zdá, že střízlivost se týká pouze oněch dvou méně podstatných rovin psaní, a totiž jazyka a stylu. Naproti tomu onen barthesovský „rukopis", společensky podstatný zvláště v denících, se zdá být značně přebujelý.

Václav Bělohradský označil současná mainstreamová média za „pouhá ideologická oddělení systému". Ta narážka na totalitární instrument je přesná, stačí začíst se do některých sloupků na titulních stránkách českých deníků a porovnat je s tvorbou angažovaných spisovatelů padesátých let.

Pomůckou při takové komparatistické práci nám může být výjimečná kniha pro změnu českého sémiologa Vladimíra Macury Štastný věk. Na několika ústředních fenoménech se tam zkoumá povaha komunistického režimu, ale najdeme v ní i spoustu hořce úsměvných citací z poezie, prózy a propagandy. Na omezeném prostoru a s důrazem na literaturu se podobným tématem zabýval Petr A. Bílek v článku Zvěčnělí vůdcové: Literární re-prezentace J. V. Stalina a Klementa Gottwalda vytvářené po jejich smrti (Slovo a smysl, č. 9-10, 2008). Budovatelské odhodlání a nesmlouvavost jsou asi dva nejvýraznější prvky angažovanosti, která ovládala celý tehdejší společensko-politický diskurs.

Velké řečnické obraty sice vymizely, ale budovatelský duch a nesmlouvavost prýští z textů našich prorežimních novinářů stále. Tak třeba ve sloupku Lenky Zlámalové „Mým plebejcům" publikovaném v Lidových novinách 2.8.2013 je oplakáván mučednický konec Petra Žaludy v čele Českých drah. Podle autorky byl (samozřejmě nespravedlivým) důvodem k jeho odvolání pouze „luxusní životní styl, ručně šité košile s monogramy, sebevědomé přiznávání milionových příjmů, prohánění se ve voze Aston Martin a neskrývání toho, že hraje golf s politickým podnikatelem Romanem Janouškem". Padesátá léta obrácená naruby. Oslavován už není soudruh Stalin jako „dělník na vinici světa", ale „majitel vinice" Žaluda, případně jiný top manažer, jehož aureola ozařuje „zemi, kde zítra již znamená včera". Neboť jak říká jedna žertovná lidová parafráze: Kapitalismus je třeba budovat.

Ve znamení velké naděje byly také články a zprávy o „stojedničce". Po událostech spojených s hlasováním, které zastínilo dokonce i tak očekávanou událost, jakou byl soud s Davidem Rathem, je nutno počítat s hrdinnou tryznou. Inspirační zdroj by naši budující novináři mohli nalézt třeba v titulu básně Ilji Barta a nazvat svůj sloupek „V nás hrdé srdce stojedničky bije dál".

Nejen novináři ale trpí sklony k snovému vyjadřování. Leckteří politici, ostatně propojení se „svými" novináři pupeční šňůrou, by si svého času také jistě vysloužili pochvalu i jinak přísného koryfeje stalinistické kultury Zdeňka Nejedlého. A paradoxně to nejsou politici na vysmívané levici, nýbrž daleko častěji členové vládních stran. Pravice jako by se vyčerpala svým už skutečně vyčpělým a únavným antikomunismem, a možná právě proto se nedokázala poučit z chyb (nebo neřestí) minulého režimu. Za příklad posledních dnů mohou posloužit projevy předsedy ODS Martina Kuby, který je skutečným mi(ni)strem v umění mluvit nekonečně dlouho a neříct vůbec nic. Za povšimnutí stojí ovšem i nesmlouvavost, se kterou se Kuba po hlasování o důvěře vládě vypořádal se svými „neposlušnými" spolustraníky. Kuba evidentně nemá slovní zásobu a dramatické nadání nechvalně proslulého prokurátora Urválka, ale nakonec ani v jeho projevu by obraty typu „vymýtit je jako hejno krys" nebo „rozdrtit tuto zrádcovskou bandu" nepůsobily zase tak nepatřičně. „Nechť je (Kuba) ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady."

V něčem se přece jen novináři a politici poučili. Jazyk a styl omezili, řekli bychom dnes „nechali běžet na úsporný režim", to aby nebudili pozornost. O to silněji se ale opřeli do ideologie sdělení. Ištvána se vydali štvát ne sice hlasitě jako lovecké feny nebo snad se starověkou krutostí Chammurapiho, ale rozhodně systematicky a intenzivně. A stejně tak další, kteří jsou v hledáčku systému, ať už jde o opoziční politiky, ekology nebo jiné psance. Ti na správné straně barikády jsou pak blahořečeni a byli by snad na „louku plnou květin a dětí" pokládáni, kdyby to nebylo demódé. Český hlavní mediální proud, zdá se, vůbec neteče směrem k Západu, jak nás neustále přesvědčuje.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz