Ukradená odysea

Email Tisk PDF

Odysea 2001Jedna z nejpodivuhodnějších a nejsilnějších filmových scén se odehrává uvnitř kosmické lodi, roku 2001.

Starý muž sedí v županu uprostřed rokokovým nábytkem vybavené místnosti a večeří. Převrhne sklenici, ona se rozbije. Celou dobu je pozorován jiným mužem, kterým je ale on sám. O něco mladší a ve skafandru. Scéna končí v ložnici, kde starý muž usíná s ukazovákem namířeným proti monolitu, dominantě vesmírného pokoje. Tím samým monolitem film 2001: Vesmírná odysea začíná.

Začalo to tlupou pravěkých lidí, na jejichž teritoriu se náhle objevil hladký kámen, monolit vyrostlý ze země nebo spadlý z nebes. Bylo jen otázkou času, kdy se kolem předmětu vytvořila první legenda, a stal se tak z něj fetiš. O tom, jak všelijaké fetiše tmelily i drobily společnost, nás poučují dějiny. O podobenství jediného fetiše, existujícího ve vyprahlé krajině pravěku i v supermoderní kosmické lodi, vypráví sci-fi příběh.

Scéna z Kubrickova filmu může mít mnoho různých vysvětlení. Můžeme o ní přemítat nekonečně dlouho, a třeba právě o to tvůrcům šlo. Je to varování, aby se s umělou inteligencí, reprezentovanou počítačem HAL 9000, nevytratilo myšlení živého člověka? Aby se nevytratily myšlenky, o které lze zavadit a které se mohou v okamžiku rozbít jako sklenice od vína? Je to snad poukaz ke křehkosti člověka?

Několik motivů se tou slavnou scénou prolíná a divák (či čtenář knižní předlohy) musí tušit: stárnutí (hrdina pozoruje sám sebe zestárlého), technika (pokoj supermoderní kosmické lodi vybavený starým nábytkem), osamění („Není nic smutnějšího, než když člověk jí sám."), všudypřítomnost fetiše (vraženého doprostřed ložnice), a to vše následující po odpojení zlovolného počítače.

Nastoupili jsme do podobné kosmické lodi? Cestovat vesmírem sice ještě neumíme, ale elektronika se stala chronickým příznakem života: ten se do značné míry přesunul na obrazovky počítačů a mobilních telefonů. Staré fetiše z archaických materiálů vymizely, nahradily je fetiše elektronických výrobků. Když média přinesla zprávu o dražbě paláce paši v tureckém Istanbulu, na jedné z fotografií byl pokoj s původním vybavením z 19. století. Uprostřed pokoje, mezi dubovým nábytkem a hedvábnými záclonami, stála pod křišťálovým lustrem obrovská plazmová televize. Fetiš vražený doprostřed ložnice.

Tak jako mezi pravěkými lidmi o kus záhadného kamene i mezi lidmi postmoderními se rozpoutal boj o fetiš. Nelítostný a z pohledu člověka předdějinného nepochopitelný. Fetiš elektroniky ovládla média. Mainstreamová média. Stejně zlovolná jako HAL 9000. Tak jako počítač z příběhu i ona jsou únavná svými donekonečna opakovanými mantrami. „Jak získáte 101 hlasů?" slyšeli jsme z úst moderátorů v posledním týdnu jistě více než stojedenkrát za den.

Byli jsme vrženi na oběžnou dráhu informací. Ty kolem nás sviští rychlostí světla a jako jaderná bomba za sebou zanechávají radioaktivní spad. Příznaky nákazy jsou evidentní: Zaprvé únava. Unaveni Blízkým východem, tak by třeba mohla znít parafráze Michalkovova titulu. Co televizní zprávy vtrhly do podvečerních pokojů, neobejde se žádný z dílů nekonečné ságy bez šotu z Pásma Gazy. Mladík vrhá kámen po tanku, tank střílí. V pozadí jako kulisa hoří keř. Zas a znova, desítky let. Zadruhé zblbnutí. Nalistujte kteroukoli diskusi pod aktualitou. „Vláda a prezident by měli odjet osobně zachránit Češky unesené v Pákistánu." Televizní a internetová masáž zanechává stopy i na jinak střízlivých mozcích. Zatřetí kýč. Definic kýče je mnoho, ale jak vlastně kýč vzniká? Řekl bych, že se tak postupně uplácává a kutálí, a pro kutálející se věc je česká krajina jako stvořená. Elektronický věk tu krajinu pouze vybavil miliony obrazovek, takže se to kutálení děje rychleji a v přímém přenosu od obrazovky k obrazovce, v jejich lesku nabývá na síle. Sdílejte tuto zprávu. Zapáté nesouměřitelnost. Mainstreamová média vytvářejí umělý prostor pro svět. Divák z podstaty není součástí toho světa, může ho jen sledovat. Jako by televize a politici vytvořili nepsanou dohodu o světě, divák je ihned potom, co vrhne před kamery svého politika, vyloučen z účasti na „věcech veřejných". Dva atamani mediokracie na to měli svérázná doporučení: jeden radil přepnout kanál, druhý založit si vlastní stranu. Namísto toho byl vytvořen Facebook, kde je možné založit si vlastní „skupinu" a vyjádřit se prostřednictvím ikonického palce. Zašesté stres. Informační a obrazový vichr, který s sebou elektronika přinesla, je evoluční nahodilost. Jsme první lidé takto plně zasažení téměř úplnou změnou životních rytmů. Vstáváme i usínáme s mobilním telefonem, reprodukovanou hudbou a nepřetržitým vysíláním, vtažení na plochu monitoru. Možná že tři čtyři generace po nás člověk žádnou změnu nerozpozná, neboť se už jako Android narodí. Pro nás je ale systém klik-klik stále něco nepřirozeného, žádný posun na světě se dosud neděl rychlostí kliku. A zasedmé - šťastné číslo tu značí - beznaděj. Elektronika nepřipouští diskusi o tom, zda ano, či ne. Její příběh je vlastně daleko spíše podobný křesťanství, jež je prohranou kauzou člověka, než našemu sci-fi, v němž se nakonec hrdinovi počítač odpojit podaří. Ne, nad zvůlí elektronického světa zvítězit nelze, v tom je beznaděj naší situace. „Není nic tajemnějšího než televize, která běží v prázdné místnosti; je to ještě podivnější než člověk, který mluví sám se sebou, anebo žena, která sní nad svými hrnci. ... Je třeba, aby celou dobu všechno běželo, aby ani na okamžik neochabovala umělá moc člověka, aby se na úkor funkcionální a často absurdní nepřetržitosti nechopilo vlády střídání přirozených cyklů." Takto Jean Baudrillard v knize Amerika přemítá o strachu z vyhasnutí ohňů, strachu, že by se provoz, na kterém je moderní svět založen, přerušil.

Tak jako umění se zastavilo někde uprostřed 20. století, zastavil se člověk někde před hranicemi věku hojnosti. Hojnosti informací, zboží a komunikace. Aby tu čáru Kubrick udělal zřetelnou, usadil člověka v pokoji vesmírné lodi za staletý nábytek. Místo člověka je u stolu, před nímž nebliká od rána do večera obrazovka počítače. V tichu, které ještě umožňuje navzájem si naslouchat.

V roce 1968, kdy byla napsána kniha a natočen film 2001: Vesmírná odysea, Clark a Kubrick snad tušili, že se teprve jen blíží něco jako krádež odysey, putování, které je možná bloumáním, ale každý jeho krok může vést k smysluplnému závěru. Dnes se zdá závěr jakéhokoli příběhu nemožný, elektro-mediální perpetuum mobile ukradne každý příběh už v počátku.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz