Libuše Heczková: Jeden svět žen a mužů

Email Tisk PDF

Heczková Libuše foto E JanáčováLiterární teoretička a historička Libuše Heczková (na snímku vlevo) vysvětluje, s čím vším se ženy publicistky a kritičky musely na přelomu 19. a 20. století vyrovnávat, co se požadovalo po „géniích citu" a proč je zastánkyní porodů přirozenou cestou.

 

 

 

Jak se muži na konci 19. století dívali na ženy, které se u nás věnovaly umělecké a literární kritice?
V roce 1909 napsal satirik a autor populárních frašek J. O. Kralovec článek o hrůzném jevu v českých redakcích, tedy o tom, jak je zaplavují ženy – publicistky, kritičky, překladatelky. Na druhou stranu přibližně ve stejné době vyzýval T. G. Masaryk redaktorku Ženské revue Zdenku Wiedermannovou k tomu, aby nalezla skutečnou ženu. Jedině tak se bude moci prosadit heslo rovnosti muže a ženy i ve sféře intelektuální a tvůrčí. Aniž bych chtěla generalizovat, máme tu dva charakteristické názory: jeden z úst populárního publicisty, jehož názory sdílela většina a o němž dnes už nikdo nic neví, a druhý menšinový z úst někoho, o němž víme snad všichni.

 

S čím vším se musely tyto ženy potýkat?
Ženy jako publicistky a specificky kritičky se musely vypořádat s mnoha různými problémy. Kromě předsudků, nedostatečného vzdělání, omezení vyplývající ze sociálního statusu a ekonomické determinace to byly problémy vycházející z rozdílu chápání „ženského" a „mužského" pohlaví vlastně na úrovni etické a filozofické. Na konci století a před první světovou válkou se již prosadilo několik žen, které měly to štěstí, že jejich sociální, ekonomická a rodinná situace jim umožnila vstupovat do veřejného prostoru v různých rolích. Ale přelom století přinesl mezi intelektuály různé velmi silné etické a estetické vzory toho, kdo je žena, a tak se vlastně ženy musely vypořádat i s ambivalentním, moderním hodnocením ženy. Naše nejzajímavější kritička 19. století, racionální a intelektuální Eliška Krásnohorská, se v očích talentovaných a sebevědomých mladých mužů generace České moderny, tedy generace 90. let 19. století, stala objektem dost nevybíravých osobních invektiv. Básník S. K. Neumann jí v Novém kultu například gratuloval k životnímu jubileu: „Elišce Krásnohorské, která oslavila 50. výročí svého panenství". Nebo jiný neméně ironický muž, F. X. Šalda, ženy často varoval před „krásnohorštinou", tedy cituji před: „zanedbaným srdcem a moralistním násilím".

 

Byly jejich texty kvalitní, srovnáme-li je s těmi, které napsali muži?
Pokud budeme srovnávat ty nejlepší, pak jistě. Eliška Krásnohorská, Anežka Schulzová, Tereza Nováková nebo Renáta Tyršová – tyto ženy se dokázaly prosadit svojí mimořádnou vůlí i bez formálního vzdělání, napomohla jim k tomu také rodinná konstelace. Jenže srovnávat prostě jednoduše nelze: ženy neměly stejné vzdělání a neměly stejnou výchozí pozici. A také se po nich často požadovalo i intelektuálně něco zcela jiného než od mužů. Na přelomu století byla skutečná žena, tedy i žena tvůrčí, především „géniem citu". Její úlohou pak bylo vyrovnat rozbujelou mužskou racionalitu, která byla na překážku skutečnému pochopení světa.

 

Myslíte si, že lze z textu poznat, jestli ho psala žena nebo naopak muž?
Historicky je tato otázka nesmyslná. Na co se vlastně takto ptáme, co tím sledujeme? „Ženské" ani „mužské" jako kategorie nejsou jakési esenciální chlívky. Jsou to jistě kategorie funkční, ale jsou nestabilní, proměnlivé, a když si nedáme pozor, tak jsou to i diktátorské kategorie, jak se třeba ukazuje ve vaší otázce. Měli bychom si vždy uvědomovat, k čemu ta slova „mužské" a „ženské" vztahujeme. Nejsou vůbec nevinná.

 

Existuje podle vás něco jako tak zvané ženské psaní?
Rozhodně existuje specifický umělecký a teoretický literární směr zvaný l'écriture féminine, tedy ženské psaní. Tento směr vznikl ve Francii v 60. letech z filozofie poststrukturalismu a psychoanalýzy. Volně k němu lze přiřadit taková jména jako Julia Kristeva, Hélène Cixousová nebo Luce Irigarayová. Sama Cixousová k němu řadila i Jacquese Derridu. Za manifest směru lze považovat text Smích Medúzy Hélène Cixousové z roku 1975, v němž se vysmívá polaritě založené na pohlaví. Žena podle něho není vtělení přírody a muž kultury, žena není iracionální a muž racionální a podobně. Paradoxně právě poststrukturalismus sňal z ženy kulturní determinaci jejím biologickým pohlavím. Na konci 80. let tento směr pozoruhodně využila americká filozofka Judith Butlerová, jejíž teorie genderové perfomativity získává i v Čechách dnes vážnost. Z východisek L'écriture feminine vychází i Jan Matonoha ve své knize Psaní vně logocentrismu a v tom názvu je, myslím, vyjádřen i základní postulát tohoto „ženského" psaní, které, jak přesvědčivě ukazuje právě Matonoha na příkladu Bohumila Hrabala, není vázané na pohlaví.

 

Je podle vás svět mužů a žen oddělený nebo existuje jen jeden svět?
Máme jen jeden svět, ale ten svět se různě diferencuje, dělí. Zároveň si mnoho různých lidí a různých ideologií uzurpuje nárok na tento svět a snaží se mu vnutit svoji představu jednoty a v takovém světě pak paradoxně často bývá jasně oddělené místo pro ženy a muže.

 

Řekla byste o sobě, že jste feministka?
Ale jistě. Mám ráda Medúzin smích.

 

Proč se české ženy tak zarputile brání být nazývány feministkami?
Nevím, že by se stále bály „zanedbaného srdce a moralistního násilí"?

 

Jste velká zastánkyně přirozených porodů. Odmítáte císařský řez, pokud není z lékařských důvodů nutný. Zaujal mě jeden z vašich argumentů, kdy odkazujete na Julii Kristevu, že v porodních bolestech se rodí silný vztah matky k dítěti, a proto se nemají ženy vyhýbat přirozenému způsobu porodu...
Zdravotnictví nás dnes zachraňuje před mnoha dříve běžnými nebezpečími, jako byl například právě porod, ale neměli bychom toho zneužívat. I proto jsem proti nadužívání císařského řezu.
Vztah matky a dítěte není jasně daný tím, že je žena prostě matkou z podstaty. Vztahy se vždy tvoří a tvoří se i porodem, jenž je bezpochyby jednou ze zkušeností, která je formativní, neboť není jen racionální, ale z hloubky zasahuje celé tělo. Podotýkám však, že to neznamená, že i muž jako otec si nevytvoří k dítěti podobné pouto... ty probděné noci, bolesti, různé drobné radosti a sdílené trápení také vytváří silné vazby. Julia Kristeva se na počátku 70. let 20. století ve své studii Stabat Mater jakožto psychoanalytička pokusila poukázat na to, že zkušenost porodu, ač je běžná, je vlastně vyloučená jako něco, co je zasuté, nevědomé, co je principiálně spjaté s tělem, co vlastně je tabu a co nemá svůj výraz v řeči. Ta studie je velmi patetická a byla hodně potřeba. Možná, že teď už o tom všem více mluvíme a možná více rozumíme.

 

Jak vás jako vědkyni a vysokoškolskou pedagožku změnilo mateřství?
Asi chodím méně na pivo...

 

Libuše Heczková (1967) je literární historička a kritička. Pracuje v Ústavu české literatury a komparatistiky, v Centru genderových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a spolupracuje s Jihočeskou univerzitou. Zabývá se uměleckým a společenským modernismem. Podílela se na několika projektech dějin české literatury: Vladimír Papoušek a kol., Dějiny nové moderny. Česká literatura 1905–1924 (Praha: Academia 2010; cena Magnesia Litera 2011); Vladimír Papoušek a kol, Dějiny nové moderny 2. Lomy vertikál. Česká literatura 1924–1934 (Praha: Academia 2014); Josef Vojvodík – Jan Wiendl (eds.), Heslář české avantgardy (Praha: FF UK/Toga 2011). Společně s historičkami Danou Musilovou a Marií Bahenskou mapuje historii ženského hnutí u nás a problematiku ženské práce; jedním z výstupů z této spolupráce je antologie Iluze spásy. České feministické myšlení 19. a 20. století (České Budějovice: Veduta 2012). O historii literární kritiky žen napsala monografii Píšící Minervy (Praha: Karolinum 2009).

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 04 Listopad 2015 16:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz