Umění nemá bavit, napsal kdysi T.G.Masaryk.

1.ÚVOD

Tato provokativní a ne úplně vážně míněná úvaha začne citátem, všichni asi známe Murphyho Zlaté pravidlo věd a umění: kdo má zlato, určuje pravidla.

INFORMACE

Hostinec U Vopičky je nenápadné místo, skryté za rohem ve vedlejší uličce na Malé Straně, nepříliš navštěvované cizinci. Proto se v něm schází ponejvíce stálá společnost. Tvoří ji Hamánek, který pěstuje nutrie a jejich masem se většinou živí a zlé jazyky tvrdí, že jím i páchne, dále nezaměstnaný básník Šušma, prodavač ušanek z Karlovy ulice Penížek, který své chlebodárce upřímně nenávidí a raději by umrzl, než by si narazil na lysou hlavu své zboží; také zlý trafikant Olek Krákora, který by chtěl být prezidentem, ale nemůže, jelikož byl kdysi komunistou, pravidelným návštěvníkem je též Blahoslav Brejžek, který uvádí jako své zaměstnání „zástupce vedoucího mobilní hygienické jednotky", což, jak říká lidově Hamánek, znamená „závozník u hovnocucu". Blahoslav Brejžek se kdysi, chtěje se pochlubit, na pohlednici z Thajska v rychlosti podepsal Bl.Brejžek a do té doby mu přívětiví štamgasti říkají jedině Blbrejžek. Pivnici navštěvuje také invalidní důchodce Zlomeček, jenž občas tragicky podniká a často přichází někdejší zaměstnanec OPBH Churaň, který privatizoval dva domy a zřídil v nich penzión a restauraci, jež je ovšem i na něj samotného moc drahá. Jestliže ho chtějí štamgasti potěšit, nazývají ho Čuraněm anebo něžně Pátá Bé. Oblíbeným hostem je ing. Babička, jenž ač inženýr, zpívá na Karlově mostě s harmonikou a snaží se každému vnutit svá CD. V hostinci zpívat nesmí. Tu a tam přichází i novinář před důchodem Strmoles a také šlapka Kačka, řečená Hroch, jedna z mála hostů, které jejich práce baví. Hostinskému se říká Vopička podle hospody, ale jmenuje se Novák.

Jen krátce úvodem:

Jak jsem předeslal knížce Nesmrtelná duše aneb Facka má padnout rychle (Akropolis 2009), fejetony z hospody U Vopičky, které tu a tam píšu už téměř deset let, měly původně jiné postavičky. Nejprve se štamgasti jmenovali Mindrák, Ksindl a Dolejzal, což se někdejšímu nakladateli mé první knihy fejetonů (Jak se stal Rockefeller miliardářem aneb Neštěstí mohou být různá, Academia 2003) nějak nelíbilo a přiměl mě nahradit je jmény Slinta, Cinta, Brepta a Švindl, což se zase nějak nelíbilo mně. Proto jsem ta jména posléze ve fejetonech nahradil průhlednými variantami jmen českých kritiků, kteří bývají vzdělaní, tolerantní a nad věcí a zejména mají smysl pro sebeironii a humor. Tolik úvodem k sérii.

Když vyšel před třemi lety můj román Siromacha, objevily se postupně 3 kritiky, vesměs pozitivní. Nesmějte se, to je na české poměry celkem velmi slušné číslo; deníky a týdeníky až na dvě tři jména českou literaturu víceméně ignorují, menší nakladatelství kromě rozdání recenzních výtisků pro propagaci knih už moc udělat nemohou. Vladimír Novotný napsal nejprve v Literárních novinách, že román byl vynikající, avšak bohužel kritikou pominut a pak si pro změnu v knižním portále pochválil, že kritika si také může „zamlčet". Ostatně, to dělá většinou, že si zamlčí. Nic proti tomu, to všechno je legitimní.